O tom, jak jsem se vydala na Slov-nskou mši a pletou se mi jazyky.

Po svém příjezdu jsem byla výhradně v rakouské společnosti, povídala jsem si se sestrami a dalšími, kteří měli chuť. Od sestry Siegrid (čte se [sígrid], „s“ je v Rakousku skutečně [s], ne jak v německé němčině se [z]... proč nám to ve škole neřekli?!) jsem dostala brožurku, kde jsou vypsané všechny mše v Grazu. Listuji listuji a co nevidím: SLOVENSKO. Wow! Tak oni tu mají dokonce mši ve slovenčině? No super! To jsem si tedy nikdy nemyslela, že jsou Slováci tak dobří, no ale přece jen, asi se do Rakouska stěhují častěji, tak proč by nemohli mít svou mši, že?

Tak si to vyšlapuji v neděli do kostela, trošku svižněji, protože je zima a kde se nachází Minoritský kostel, vím jen podle mapky. Dotlapkám na místo, chvíli hledám Schatzkammerkapelle, až mě nějaký hodný muž nasměruje. Je mi trošku divné, jak mluví... no co, asi tu chodí i Poláci, Slovani jako Slovani, však jsme jedna rodina, no ne? Vstoupím dovnitř a muž řeholním oděvu mi podává ruku a podobně nesrozumitelně se mě ptá, odkud jsem. Řeknu z Česka, tak mě s úsměvem posadí k jedné mladé paní, že je ze Slovenska. Toš to už mi začíná být trošku divné. Však mám být na Slovenské mši, ne? Po chvíli trapného ticha se dáváme s paní do řeči a po prvních slovech jsem uklidněna: mluví slovensky. Uf, no konečně někomu rozumím, napadá mě. Hm, ale ne na dlouho. Dozvídám se, že tahle mše je Slovinská, což je řeč naprosto nesrozumitelná, taková hatlapatilka podobná trochu ruštině, slovenčině a ukrajinštině, veskrze ošklivá, no a že jim nebudu nic rozumět. Krásu nebo odpudivost jazyka jsem se soudit odnaučila (alespoň k něčemu ta bakalářka z lingvistiky byla :), ale jinak měla paní pravdu – rozuměla jsem akorát pokoj s tebou, pár řádek z otčenáše a amen, víc ani ťuk. O to více jsem ale velebila praktičnost toho, že se mše slouží ve všech jazycích stejně. Díky Anežce (jak jsem se dozvěděla záhy, tak se jmenovala ta Slovenka), jsem ale nezůstala o hladu. Ne že by mě pozvala na nedělní oběd (na to se přece jen známe ještě krátce ;), ale poradila mi, kde v neděli najít otevřené potraviny (ehm, nic lehkého v neděli otevřený obchod najít, to Vám povím, v tomto jsou Rakušáci velmi leniví!:).

Další zmatení jazyků přišlo, když jsem se (konečně!) potkala s prvníma erasmákama. Jak jsem si říkala, že se budu vyhýbat jižanským národnostem, neb to jsou živlové zkažení a pořád by jen pařili, tak první, na koho natrefím, je Ital :) (a věřte nebo ne, po úvodním vymývání mozků na téma: jak to tady bude všechno fun, byl podobně zhnusený jako já). Dozvídám se, že joint studies neznamená: „Pojď, zahulíme a uvidíme, jestli ta přednáška bude zajímavější,“ ale že to je způsob, jak (postupně) studovat na univerzitách v různých zemích v rámci jednoho programu. Tenhle týpek a ještě jeho německý spolužák tedy studují v Utrechtu a tady jsou na půl roku, zajímavé. No, ale abych se vrátila k Babylonu. Jak jsem pořád byla mezi lidmi německy hovořícími, zjistila jsem, že mám trošku problém se vyžvejknout v angličtině. S Rakušany na ESN to nebyl problém, ti rozumí obojímu, ale když mi (samo od sebe!) vyletělo z pusy něco německy na Itala, který nerozumí ani slovo, tak se netvářil moc nadšeně, a já poměrně těžce hledala ten správný výraz v AJ. Večer pak, abych to neměla tak jednotvárné, jsem pro změnu spustila na Evu u počítačů anglicky – to když jsem přestala dávat pozor na to, že ona mluví jen německy. A to je všechno jenom tím, že mluvím rychleji, než myslím. Jak se tohle odnaučuje?:))

Nabývám dojmu, že jet do Rakouska nebyl zase tak špatný nápad, alespoň co se mé němčiny týče. Teď jen doufám, že tady bude za něco stát i to studium! :)