Dnes ráno jsem asi přišla na to, k čemu pro mě může být dobrá nespavost... No řekněte, myslíte, že bych dobrovoně ráno vstávala, abych se podívala na východ slunce? Asi ne...

Koukám, jak v oparu světlá obloha za kopcem, jak pomalu žloutne, zlátne jeho okraj. Jak rychle slunce vychází, už vidím zlatý záblesk, za chvilku už moje oči nevydrží jeho sílu. Koukám a přemýšlím, kolik takových východů slunce jsem už prospala. Slunce se už vyhouplo nad kopec a za chvíli "odcestuje" z mého pokoje, ale je fajn vědět, že tam venku někde je.

Pozorovala jsem slunce tak usilovně, že kam se teď podívám, vidím žlutý plamen. Na bílém se mění v červený se žlutým ohniskem, ale je se mnou pořád. Připomíná mi to, že kdo jednou viděl Boha, ten už navždy bude vidět jeho obraz v čemkoliv, na co se podívá, ani kdyby se schoval do černé kobky nebo úplně otočil zády... Vím, že moje podráždění sítnice brzy zmizí, ale doufám, že obraz Boha v našich očích nikdy nezmizí...

Díky, nespavosti, že jsem dnes mohla spatřit Jeho odraz...Klub kamenických motocyklových cestovatelů: Východ slunce za hřebenem