Pane, chci Ti dát všechno.

Skutečně? Prosím Tě, nebuď směšná, vždyť to křičí jen Tvůj rozum, nechceš to.

Část mne chce. To srdce se bojí, protestuje. Má strach, že o vše přijde.

Co je to 'všechno'?

Všechno, co mám – naději, budoucnost, Jeho. Nechci žít v beznaději, bez Něj. Nechci Ti ho dát.

To nemáš Boha dost ráda na to, abys mu dala to málo, co máš? Měla bys!

Mám toho tolik... Vím, že to je vlastně jeho. Nechci ale o Něj přijít... Mám strach.

Zatím jsi to byla jen Ty, kdo jiným ubližoval. Jsi na řadě, musí Ti vrátit to, co jsi dělala ostatním.

Proč bych to dělal? To nejsem já.

Jobovi jsi to udělal, pamatuješ?

Ano, Job hodně trpěl. Ale Ty nejsi Job. Řekni mi o Něm víc. On Ti patří?

Nepatří. Nemůžu přece nikoho vlastnit, jsme všichni jen Tvoji.

Můžu Ti vzít něco, co Ti nikdy nepatřilo?

Nemůžeš…

Čeho se tedy bojíš?

Nevím. Utrpení?

Trpíš-li, já trpím s Tebou. Jak bych Ti mohl chtít záměrně způsobovat bolest? Když Ti něco vezmu, nevěříš, že to je jen pro Tvé dobro?

Věřím... Ale je tak těžké se s něčím, s někým, rozloučit…

Ano, když Mu dáš všechno, nebudeš mít pak nic, už Ti nic nezbyde.

Když mi dáš všechno, mohu to zmnožit.

I lásku?

Tu především.

Pak si ji vem prosím, kolik jí v sobě mám.

A to si myslíš, že by se namáhal? Pro takovou trošku?

Nezáleží na tom, kolik lásky je, je-li všechna, kterou mi člověk dává. Je přece spojena s láskou mojí… A ta se vyčerpat nemůže.