Kdysi se přítelkyně velmi těšila z vyznání svého kluka - na otázku, proč ji má vlastně rád, jí odpověděl Prostě to tak je. Nehledal žádné racionální důvody, 'jen' přijal cit, který v sobě měl, a tento cit sdílel. Nedospělé? Z jednoho pohledu možná ano, ze druhého ale naprosto čisté a Boha připomínající... Mám Tě rád. Ne proto, že dobře vaříš, že se mi líbí Tvé vlasy a Tvůj úsměv, protože mě přitahuje Tvá hebkost, že obdivuji Tvoji odvahu a smysl pro humor. Prostě proto. Tečka.


Občas mi přijde, že já sama se těžko dostanu za to jednoduché prostě to tak je. Není snadné racionalizovat, ale... chci si to ujasnit pro sebe i pro něj, chci mít něco, k čemu se v radosti či strasti budu moci vrátit, třeba nám ve stáří jednou připomenout, jak úsměvné jsem měla kdysi představy, jak naivní či prozíravá jsem tehdy byla...

 

Mám ráda Tvou mnohost, kolik máš tváří.
Důvěřuji Ti pro stálost a prostotu,
obdivuji Tvou radost a víru,
těším se z Tvé živosti.

Dovedeš se smát jako chlapec a
obejmout jako muž,
máš v sobě moudrost starce a
upřímnost dítěte,
povídáš si se mnou jako přítel,
jsi něžný jako milenec,
blízký a drahý jako bratr,
chránil bys mě jako otec.

Mám Tě ráda, protože Ty jsi Ty.
Díky, že můžu.