Počítač hučí, vedle hrají písničky porevoluční éry, klávesy jemně klapou a já marně přemýšlím, jak odložit na virtuální papír myšlenky, které se střádaly během několika předchézích let v reakci na článek Marteo o slečně, která sexuálně žila s mnoha muži a nepřišlo jí na tom nic divného*. Od té doby přicházejí drobné střípky jakéhosi obrazu, který se přede mnou skládá, nebo spíš který se mnou nechává skládat, a které se ve mě hromadí. Chtěla bych vypsat, proč já sama čekám a chci "čekat". Ne proto, abych později v nějakém rozhovoru mohla argumenty přesvědčit (nebo ubít? vyberte si) někoho, kdo je opačného smýšlení. Dochází mi, že je to spíše proto, abych sama sobě připomněla, že to JE důležité. Abych si připomněla, že důvody znám. Alespoň ty svoje.

Prošla jsem cestou, která nikam nevede, vrátila se, a zase stojím na rozcestí.

Poznala jsem někoho vzácného. Někoho, na kom mi moc záleží. Tolik, že cítím, že cokoliv menšího než VŠECHNO, je příliš málo.

Ale co je to "všechno"? Myšlenky, srdce, tělo. Učím se sdělovat, co si myslím a co cítím, tak, aby to bylo pro něj srozumitelné (neříkám, že se mi to daří), zkoumám své srdce a přemítám, jestli jsem skutečně tou, kterou chce a potřebuje, jestli jsem mu k dobrému. Mnohdy nejsem. Spíš naopak, pokouším.

A poznávám, jak intimita spojuje. Ano, o sblížení, spojení taky jde, ale vše má svůj čas. Toužím po tom, aby nás nejdříve spojovalo něco trvanlivějšího než přitažlivost... Stále častěji si připomínám, že vše má svůj čas. Tělo a touhy nám sice byly dány Bohem, a to jako dobré (Gn 1,31), ale věci jsou asi preci jen tak dobré, jak moc nás přivádějí k dobrému (sv. Ignác**). A tak na vlastní kůži poznávám, že to, co je dobré pro manžele, nemusí být dobré pro pár. Mám pocit, že až příliš často po chvílích neskutečné blízkosti se svým milým padám do ještě neskutečnější samoty, o to hlubší, o kolik blíže jsme si předtím byli. Mé Já křičí po tom, kterého tolik postrádá, a já přesto vím, že na milování chci a musím čekat do manželství, protože bych nesnesla nejistotu odloučení po tom, co bych darovala vše.

Darovala. Ta cynická ve mě se zachechtla. Skutečně Ti jde o darování? Ano, má pravdu. Kolik z intimity je o tom, že JÁ něco chci, nebo že ON něco chce? Nakolik je to darování?

Ale... Něžnost mezi námi dovede být pravá, je čistá. Ráda mu říkám jen pohledem a pohlazením, kolik pro mě znamená. Že je vzácný a že toužím hlavně po dobru pro něj, i když to je někdy hodně těžké.

Vášeň JE svůdná. Ale chtěla bych, aby milování s Ním bylo s plným a vědomým ANO. Chtěla bych, aby to nebyla ukradená chvíle, ale čas, který si budeme moct beze studu pamatovat. Aby nebyla rušena spěchem, výčitkami svědomí, obavami, ale byla vyjádřením vztahu, který mezi námi vznikl. Těším se na čas, kdy budeme jeden pro druhého plně, kdy budeme smět jeden druhému dokázat, že jsme se sobě odevzdali a přijímáme se. A těším se, že u toho bude Bůh...

 

* https://marteo.signaly.cz/1212/sex-bez-lasky
** http://www.pastorace.cz/Knihovna/Uvod-14.html