Jeden přítel mě poslední dobou dost nutí přemýšlet o tom, jak to mám s Bohem tak vůbec. Dost se mi to nelíbí, protože přemýšlení bolí :D, ale tak dělám co můžu. A o to, co jsem vybádala v posledních dnech, bych se chtěla podělit...

První konverzi (rozumějte: přijetí Krista) si představuji jako zamilování.
Kamarád mě seznámil s mým milým na jedné dobročinné sbírce, věděla jsem, že existuje a po Brně se pohybuje, ale nic víc. Pak jsme se občas potkávali a dávali se do řeči, bylo nám spolu hezky a veselo. Ještě teď si pamatuju na tu chvíli, kdy jsem se na něj podívala nějak jinak a pomyslela si - a do háje, a jsem ztracená, tenhle kluk pro mě není... :) Byla jsem zamilovaná!
Před konverzí se člověk s Bohem setkává, možná jej s Bohem seznámí kamarád, možná Boha vidí v přírodě, tak nějak se neznají, ale pokud je štěstí/nebo ochota, potkává se s Bohem na více místech a třeba se ze "síly" stane OSOBA, bůh s velkým B... a uvědomím si, že s Tímhle bych tedy chtěla mít vztah!

Toužím po vztahu, po blízkosti, bezvýhradném přijetí, po někom, kdo mi bude oporou, s kým se budu moct radovat, nebo za kým přijít, pokud mi bude smutno, pro radu nebo jen tak pobýt. A teď to vypadá, že jsem někoho takového našla! Chci s ním chodit! Tak k tomuhle rozhodnutí bych připodobnila rozhodnutí vstoupit do katechumenátu - tedy k přípravě na křest.

Abych ale mohla říct, že je to skutečně člověk, kterému se chci bezpodmínečně vydat, abych se jej naučila znát, naučila se bezpodmínečně dávat a bezpodmínečně brát, naučila se být v dobrém i ve zlém... na to spolu musíme nejdřív nějakou dobu chodit, poznat se.
Stejně tak, abychom se mohli osvědčit ve víře, pracovat na vztahu k Bohu, učit se o něm a nechat se vést, k tomu všemu mi přijde "příprava na křest" jako dělaná. - Už spolu chodíme, ano, poctivě se chceme poznávat, vztah roste a my se posouváme dál.

Možná to tak mám jen já, ale uvědomila jsem si, že čím více lidi znám, tím je mám raději. Čím více roste vzájemná důvěra, otevřenost, čím více odkládám své představy o člověku a zjišťuji, jaký doopravdy je... tím ho mám raději...
(A pokud JÁ to takhle mám, co když to má podobně i Bůh? A pokud to má podobně, pak jaká musí být jeho láska k nám, když nás zná naprosto dokonale? Tak, a teď potřebuju pochválit, že jsem vybádala tajemství Boží lásky! :) No, ale k věci...)

Známe se tedy s milým už nějakou dobu, víme o svých slabých a silných stránkách, máme se rádi, známe své příbuzenstvo, věříme si, víme, že se na sebe můžeme spolehnout, ledacos jsme spolu zažili. Pak snad dozrajeme k tomu, abychom si řekli své ANO. A mé ANO snad nebude už ano bláznivě zamilované, ale zodpovědné a založené na rozhodnutí milého přimout. A k tomuto ANO, svatbě, bych připodobnila křest.

Věřím, že milování dvou manželů je neskutečný Boží dar. A v této plnosti odevzdání se jeden druhému vidím velkou paralelu s přijímáním... Je to pro mě završení toho všeho, které může v nefungujícím vztahu být jen hřebíčkem do rakve, může to ale také být neskutečně požehnání pro dva milující se lidi, kteří spolu žijí živý vztah...

Moc bych Vám všem přála, abyste s Bohem měli živý vztah, aby pro Vás byl vždy tím, komu se chcete odevzdat, ale s kým jste často také "jen" proto, že jej máte rádi...

 

No, ale o tom už bylo jinde... :) https://jasminecka.signaly.cz/1404/z-cizich-blizci

PS: pokud se mezi Vámi najdou konvertité, lidé, kteří v Boha uvěřili, můžete do komentářů přidat svou zkušenost, budu neskutečně vděčná za Vaše pohledy...