Zase smutno. Nechce se mi ke zpovědi, nechce se mi zase hledat svoje hříchy, vzpomínat, co jsem kde udělala blbě, kde jsem co mohla udělat líp. Dejte mi všichni pokoj...

Jak to minule říkal kněz? Před zpytováním svědomí se zastavit a zamyslet, co dobrého pro mě Bůh dělá a za to ho chválit a děkovat. Ale vždyť na povel se nedá chválit, to jsem zjistila na nedávné společné modlitbě chval, kde jsem nedokázala ani pusu otevřít, jen se mi chtělo brečet. A jeden kamarád se chce zrovna tyhle prázdniny společně modlit chvály, co budu dělat? Jo, ale to jsem zase utekla, kde jsem to... a, zpověď, no jo, no jo...

Alespoň 3 věci, notak, to najdeš... Sedím na balkoně, svítí na mě slunce, na nebi jsou hezké mraky, je mi příjemně teplo... Bože, ten svět se Ti poved, fakt. Je neděle, nemusím nikam do práce, můžu odpočívat. Bože, dobře jsi to vymyslel se šesti pracovními a jedním nepracovním dnem, jen co je pravda. Co mě dneska ještě čeká? Oběd se sestrou, setkání s přáteli u svěcení varhan, večer snad s milým a mše... Bože, díky za rodinu a společenství, není to samozřejmost.

Hm, zvláštní... Koukám novou perspektivou. Je mi smutno, protože jsem daleko od Boha. Chci k Tobě blíž. Koukám na kompas a hledám správný směr. Neptám se už, co jsem kde udělala blbě, ale vydávám se na cestu a potkávám překážky, které mě od Tebe oddělují. Bože dej sílu mému hlasu, abych Tě dokázala volat, kdykoliv na nějakou překážku nebudu stačit, pouč mě, co je třeba odhodit, aby se mi k Tobě lépe kráčelo, ošetři mé nohy na cestě k Tobě, ukaž mi cestu, jak obejít zatarasenou uličku nebo mi pomoz to harampádí odklidit...

Těším se na setkání... Snad brzy...