Chtěla jsem začít článek "Díky za každé nové ráno", ale pak jsem si řekla, že by to bylo zavádějící a že je třeba pojmenovat věci pravými jmény - toliko k názvu.

Jsem druhý týden v práci. Všechno, co by se mi mohlo nelíbit, se mi nelíbí:

  • dojíždění,
  • pracovní doba,
  • ZIMA,
  • plat,
  • pracovní náplň,
  • vztahy na pracovišti,
  • ...

Nejdřív jsem tam strašně chtěla pracovat, ale už když mě prováděli a předstírali, že mě zaučují, nahlédla jsem pod pokličku, došlo mi, že nic není tak, jak se zdálo. Asi nejhorší na tom všem mi přišli lidi: ten/ta chodí pozdě, chová se prospěchářsky, soudí lidi, neustálá nespokojenost se vším, snad i vyhoření, vztahovačnost, nesnáší mě, neschoponst jasného vyjadřování... (teď NEPOPISUJU 1 osobu, nebojte :D)

Podtrženo sečteno: na konci prvního týdne jsem byla vyčerpaná a psychicky rozložená hromádka neštěstí, do práce jsem šla s napsanou výpovědí a modlila jsem se přežití.

Víte, co to bylo pro moje EGO? JÁ nevydržím v nějaké práci trochu zimy a další drobnosti?
Byla to velmi užitečná lekce. Najednou je tak nějak snazší vcítit se do situace tolika lidí, kteří dělají práci, kterou nesnáší. A taky lekce sebepoznání - ledacos snesu, ale jak jde o vztahy, jsem v koncích..

No, ale konec retrospektivy, nebudu dále napínat - začala jsem tím, že jsem druhý týden v práci, z čehož bystřejší pochopili, že jsem výpověď nepodala. Proč? Protože Hospodin slyší, když k němu volám*: Našla jsem si v pracovní náplni skulinku k tomu, abych mohla dělat to, co mám ráda a co fakt umím - překládat, opravovat a dopilovávat nedodělané. Občas to proložím nějakým povídáním s lidmi/k lidem a jde to přežít.

Vlastně to dneska vůbec nebylo tak špatné... A tak jsem Bohu vděčná za každé nové ráno, za každý další den, kdy ještě vidím ve své práci smysl.

 

Bonus pro vytrvalé čtenáře: Tipli byste si, co mi dnes ještě došlo? :) **

.

.

.

Od chvíle, kdy jsem v práci nastoupila, byste mě mohli popsat snad všemi adjektivy, která jsem zmiňovala výše! No není to náhoda? :)).

Možná je to některým k pláči, ale mně je tohle uvědomění útěchou - přesvědčuji se na vlastní kůži, že pravda (a/právě třeba poznání vlastních chyb) neskutečně osvobozuje. A tak Bohu díky.

 

*   Žalm 4, 4b
** tematicky Tobit 2,14