Sobota, vigilie. Vcházím do kostela s rozžatou svící a hledám místo, odkud jsem před začátkem vyšla. Hm. Lavice "zašpuntována" dvěma dámami, které by se musely buď posunout, nebo zvednout. Vlna nevole při pohledu na jejich neochotu udělat jedno nebo druhé. Otáčím se. Jiná dáma už z dálky avizuje, že hlídá místo pro dceru. Skvělé. Druhou vlnu nevole přeruší kamarád, který "ulovil" hezké místo o lavici dál.

...

Liturgie se odvíjí již opět za tmy, posloucháme žalmy a zpěvy a já vidím, jak se ona dcera před námi zvedá a po chvíli odchází. Hm. Tak pro tohle jsem nemohla najít místo? !

...

Přichází chvíle, kdy si vzájemně rozžíháme svíčky jednu od druhé. Dáma "hlídačka" se otáčí se svíčkou a já si od ní zapaluji tu svoji, kamarád ne - připravuje se na křest a jeho chvíle vyznání víry teprve přijde. Pohled: "Mladý pán si zapalovat nebude?"

Zvědavost oné dámy mě doráží. To má být vtip?! Co jí je do toho? Nejdřív špuntovací babky, pak její odmítnutí místa a ještě zbytečné otázky? A tohle má být radostná vigilie oslavující vzkříšení. Blbí lidi. Naštvání, zklamání, hlavou mi běží křivdy za tu malou chvíli na mě spáchané. Snažím se nevoli ovládout, ale moc mi to nejde.

Otáčím se, tuhnu. Svíčky se zapalují po krajích lavic a světlo se pomalu šíří, ale dlouhý pruh lidí za mnou stále drží zhaslé svíce!

Tak jsem se nechala pohltit vlastním pocitem křivdy, že jsem si nevšimla, že bych taky mohla něco dělat...

--

A tak se mě teď hlouběji dotýkají slova kajícnosti, že nekonám, co mám konat... Zaměřením na sebe možná nedělám nic špatného, ale nevidím tak příležitost k tomu dobrému, co by se dělat dalo...