Občas se mi stává, že někdo blízký někam vyjede. Kamarádi, rodiče... A občas se taky stává, že z dané cesty dostávám maily, zprávy a fotky v nenadále frekvenci (=na můj vkus příliš často).

Ano, (velmi velmi velmi! :) ráda dostávám různé pohledy z cest.
A ano, přiznávám, s manželem máme dohodu o "hlášení se", když je někde pryč (Dohoda se skládá ze dvou ústupků. Mužův ústupek: napíše mi 1 zprávu denně; můj ústupek: bude stačit jen 1 zpráva denně :)

Proč mají lidi takovou potřebu psát, místo aby prožívali přítomnost tam, kde právě jsou? Je hezké kouknout se na fotku, jak spolu sedí a popíjejí drink na pláži, ale... Proč to fotí a POSÍLAJÍ, místo aby si UŽÍVALI toho, že jsou spolu a dávají si drink a pozorují moře? Proč člověk ztrácí čas psaním zpráv, místo toho, aby se TADY A TEĎ věnoval osobě sedící na vedlejším sedadle a prožíval dobrodružství či nudu cest?

Nevydržely by ty obrázky a postřehy, až se cestovatel vrátí? Udělat si hezký večer (třeba u nějaké exotické dovezené pochutiny) a SPOLEČNĚ se potěšit nad fotografiemi a vzpomínkami zároveň?

Pozbyli (jsme) dovednosti prožívat přítomnost? Prožívat ji intenzivně s člověkem přímo vedle nás?

Ano, mluvím teď o chvílích, kdy člověk necestuje sám. Ale je tak velký rozdíl, když CESTUJI sama?

Není právě tehdy příležitost soustředit se více na svět kolem (než na životní pohodu a pochody svého protějšku, jak to bývá běžně),
na lidi, se kterými se můžu místo prostého míjení začít potkávat a rozmlouvat,
na TOHO, který ten napínavý a někdy nudný svět se všemi lidmi vytvořil?