V době poměrně nedávné se kolem mě vynořilo hned několik manželství, jež prožívají velkou krizi a hluboký rozkol. Přestože s některými páry jsem měla tu čest sdílet přátelství, nyní mám kontakt jen se stranou, jež je opouštěna.
Dovedu si představit, jak moc lidí asi těm odcházejícím partnerům zkouší mluvit do života, v dobré víře připomínat manželský slib daný před Bohem a aktivovat poslední zbytky jejich odpovědnosti vůči dětem...
Snad právě proto je mi těch lidí líto. Přicházejí nejen o rodinné zázemí (což jim možná ještě dostatečně nedochází), ale také o přátele. Zůstávají osamocení a absence někoho, kdo by jim bez souzení a rad naslouchal i přes nesouhlas s jejich životním rozhodnutím, je ještě více vrhá do náruče partnera nového (jež má samozřejmě vždy pochopení a soucitné slovo) a také jej nutí hledat přátele nové, ideálně mimo naše křesťanské ghetto, pro které je to přece běžné, že se lidé scházejí a rozcházejí.
Moc bych si přála být těmto lidem nablízku a nabídnout naslouchající ucho. Nechtěla bych jim mluvit do života, ale být alespoň malou protiváhou těch, co je opouštějí.
Jen jednu otázku bych asi nedovedla odpustit: Co bych měla dělat, aby můj manžel jednou neměl chuť udělat to, co Ty?
Komentáře
Dovedu si představit, jak moc lidí asi těm odcházejícím partnerům zkouší mluvit do života, v dobré víře připomínat manželský slib daný před Bohem a aktivovat poslední zbytky jejich odpovědnosti vůči dětem...
Já si zase dovedu představit, že jim do toho nemluví nikdo a nijak.
Máte nějaké reálné POZNATKY o tom, že vaše představa je správnější, než ta moje?
Ano, mám - u dvou případů bohužel pozoruji spíše rostoucí zatvrzelost než obrat zpět k původnímu partnerovi, přestože/protože? do toho mluví jiní...
"nechtěla bych jim mluvit do života" - postoj, který je mi strašně sympatický..
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.