Před nějakou dobou mi jeden člověk popisoval (zatím bezdětný), jak přišel o kamaráda, kterému se narodilo dítě, a jak teď těžko hledá čas s jiným, aby se potkali, protože už mají dokonce druhé. Mimo jiné i sdělil obavu z toho, že ztratí taky mě.

První hnutí, které se u mě objevilo, byla potřeba vymezit se vůči výrazům "ztratit" a "přijít o...". Nejsem objekt, který by bylo možno vlastnit a tedy ani ztratit. Jsem svobodná bytost a ráda se svobodně rozhoduju, komu a čemu budu věnovat svůj čas.

Chápu lítost nad tím, že už se mnou někdo nemůže (hm... priority, priority...) nechce trávit tolik času, kolik bych chtěla já.

Kladu si ale otázku, co s podobnou lítostí u druhých lidí mám a chci jako matka v očekávání dělat?

Vzpomínám si na jeden rabínský příběh. Rabimu zemřou dva synové. Než mu to manželka oznámí, položí mu otázku: "Přednedávnem mi kdosi svěřil do opatrování vzácné klenoty, ale dnes je chce nazpět. Mám mu je vrátit?" Rabi okamžitě odpovídá: "Cožpak nevíš, že máš dát každému, co jeho jest?" Nato mu žena poví onu smutnou zprávu, oba truchlí nad ztracenými syny, ale jsou jaksi... svobodnější...

Ve světle tohoto příběhu ve mě klíčí rozhodnutí nechat lítost ostatních ostatním a soustředit se slíše na to, abych ten život, který ve mě roste, taky jednou dovedla odevzdat Tomu, kdo mi jej propůjčil...


 

EDIT: úvod upraven pro lepší srozumitelnost, komu se jak rodily děti a kdo litoval ;-)