...aneb poprvé ve velké nemocnici

Spousta lidí, uprostřed místo k sezení, po krajích kukaně jako v bance, nad nimi světelné tabule s čísly. Srdce by se zatetelilo blahem z nápadu, jak plynule odbavit přicházející pacienty, nebýt toho, že nikde u vstupu nevidím krabičku vydávající lístky.

Ptám se tedy poprvé. „U kukaní se musí zapsat všichni?“ – „Ano, všichni.

Ok, cíl je jasný: Najít pořadník. Odhodlaně se rozhlížím, ale vidím jen „rozměňovník“ a krabičku, co vypadá jako na poplatky pohotovosti. Hm, myslela jsem, že poplatky se už zrušily… Dítě na mé hrudi se začíná potit a já s ním.

Ptám se podruhé. „Nevíte, kde je stroj na vydávání lístků?“ – „Za vámi,“ ukazuje mladá dívka na onu krabičku, která se maskovala jako poplatková. Usmála se na mě… nebo mně?, probleskne mi hlavou. Připadám si jako blbec, ale s útěchou Líná huba, hotové neštěstí se vydávám prozkoumat zrádný automat.

Kdo by si myslel, že pro zcestovalou vysokoškolačku to bude otázka pěti vteřin, mýlil by se. Už se za mnou začíná tvořit řada, ale já ne a ne najít příslušné nemocniční oddělení. Ustupuji tedy davu čekajících za mnou, utřu čůrek potu stékající mezi lopatkami a s nadějí stáčím pohled na kukaň „INFORMACE“. Ale ouha! I ona má nad sebou vyvolávací systém. Vystojím si tedy opět řadu na vyvolávací systém a mám pocit dejavú: tahle možnost tu taky není! Hlava XXII hadr. Mačkám tedy alespoň tlačítko oddělení nejpodobnější potřebnému a jdu čekat před kukaně.

Konečně přicházím na řadu a podávám paní žádanku. „Tady jste špatně.“ – „Říkali, že se tu mají registrovat všichni…“ – „Ale tady jste špatně.“ – Prooooč?! – „Rentgen má vlastní evidenci.“ Áha. To by vysvětlovalo to marné hledání. „Musíte nahoru.“ – „Tak děkuju.“ Pocity se mísí: naštvání a pocit nedostatečnosti.

Vystoupám o patro výše, sundám dítěti čepičku (á, proto se tak potíme!) a s pocitem úlevy podávám (po vystání příslušné řady samozřejmě) paní v kukani (tentokrát bez vyvolávacího systému) žádanku.

„Vy jste objednaní?“ – Neasi, co bych tu jinak dělala? „Ano, volala jsem.“ – „A to vás objednali už teď?“ – UŽ teď?! Vždyť jsme čekali skoro tři týdny! Paní bere telefon, něco ověřuje, podívá se na mě a zahlásí: „Jste objednaní na 19., ale příští měsíc.“ Áha. Tak to bychom měli.

Dost vykolejená odcházím. Tahle návštěva fakt zahýbala mým sebevědomím. Asi budu muset zapracovat na tom, abych vědomí vlastní hodnoty odvozovala od něčeho jiného, než co si myslí paní v kukaních…