Do tramvaje přistoupila maminka s kočárkem. Byl moderní, černý s bílými puntíky a růžovou mašlí, uvnitř růžová holčička v růžové vestě a srdíčkované čepici. Maminka byla krhezká, delší tmavé vlasy spořádaně do copu, štíhlou postavu podtrhovalo krémové sáčko a bílé kalhoty, nebylo co vytknout.

Vnitřní hlas začíná opovržlivě mluvit o bohatých vystajlovaných matkách a dokonalých dětičkách. Zato já, s kočárkem ze třetí ruky, to je ta správná skromnost…

Začíná mi docházet, že jí asi závidím. Postavu, oblečení, vkus.

Pozoruj… slyším v duši.

Stojí ke mně zády a tak koukám ještě chvíli. Začínám vidět… ženu. Je khezká a mě najednou dělá její krása radost. Jak dovede sladit oblečení, jak jí sluší. A holčička se směje a něco jí ukazuje, je jí jedno, co má na sobě nebo v čem sedí.

Jsem ráda, že takový kočárek nemám. Bylo by mi hloupé vozit v něm dítě v našich darovaných oblečcích ze třetí ruky, které jsou mu ale tak pohodlné. Řešila bych, co si vzít na sebe a jestli dostatečně ladím - a jestli si toho okolí dostatečně všimlo. Takhle jsem uvolněná a nehledím na nějakou tu šmouhu, kterou malý udělá - zajímá mě on sám.

Bohu díky. Tlak krásy a bohatství bych ještě nezvládla.

PS: Maminka byla nejen hezká, ale i pozorná – při vystupování mi (ač sama s kočárkem) nabízela pomoc. Jak rychlá jsem k soudům a pomalá k lásce…