Když jsme se měli stěhovat, nebylo pro kamarády těžké odhadnout, jak se cítím. Jednak proto, že jde na mě všechno vidět, a druhak přátelé dobře vědí, že mi je v jejich společnosti dobře a mám ráda na výběr, který velké město poskytuje.
Hned po otázce, jak se těším, přišla otázka: a kde budete bydlet? Po naší odpovědi, že u rodičů, většinou přišla pauza a po ní dva typy reakcí (někdy obě reakce od téhož člověka):
-       polovyděšený pohled a výrok: „tak do toho bych nešel/-la“ či „to bych nedal/-a
-       soucitný pohled a pokus o útěchu „alespoň Vám bude mít kdo hlídat/je tam velká zahrada a zvířátka/ …“
Zvlášť následný výčet kladů pro mě byl velmi únavný (vždyť to vím taky, že to nebude jen špatné!) a když se ohlédnu, spíše mě znepokojovalo. Asi se nenašel nikdo, kdo by řekl (a skutečně čekal na odpověď): „Jak Ti v tom je?“ Pak bych bývala mohla říct, že jsem se rozhodla, už když jsme s manželem teprve chodili, že s ním půjdu, kam půjde on, ale že jsem nečekala, že to bude tak těžké.
Nenacházela jsem v rozhovorech pokoje až do té chvíle, kdy jsem si dovolila cítit se tak, jak se cítím. Bylo pro mě velkou úlevou říct si:
Ale já se přece vůbec nemusím těšit!
Samozřejmě, že to zvládnem (zbožňuju společné manželské projekty! ;-)! A vím, že to nebude jen špatné (kdo ochutnal tchýnino jídlo, stejně by mi to nevěřil :-D)!
Ale jen proto, že by to okolí (možná) očekávalo (a JÁ SAMA bych to od sebe očekávala, vždyť se tam na mě těší a musí se taky kvůli mně přizpůsobovat, spoustu toho chystají, musím být vděčná…), se do toho nemusím nutit! Neznamená to, že se budu tvářit jako kakabus, budu na všechny doma protivná a budu nadávat, kudy chodím.
To, že jsem si dovolila autenticky prožít své netěšení, mi dalo velkou svobodu. Bohu díky za to AHA i za blízké, kteří mě nikam netlačí.