Před bezmála dvěma lety jsem si slíbila, že se pokusím zachytit střípky z Tání ledů (2016), které mě hodně ovlivnilo. A protože sliby se mají plnit nejen o Vánocích... inu, čtěte :).

 

Asi rok po svatbě jsem si začala uvědomovat obavu, jak bychom v dnešním světě mohli jednou dobře vychovat děti, když kolem vidím tolik sobectví, lenosti, neschopnosti se o sebe postarat...

A pak přišlo Tání ledů ze kterého mi zůstalo několik obrazů:

  • Jsem nabalená jak na severní pól. Pod bundou mě sice hřeje horký čaj, ale i tak se do vymrzlého kostela a na trasu vůbec netěším. Nahlas sice nereptám (což dá dost práce), ale moje nespokojenost prosakuje.
  • Jsme v kostele, který se pomalu naplnil dětmi a jejich rodiči. Mrňousci navlečení v kombinézkách se hýbou trošku toporně, ale ani tak moc neposedí a rodiče mají často co dělat, aby se jim děti nerozutíkaly. Nikde neslyším reptání na zimu a nečas, cítím kolem sebe spíš radostné očekávání.
  • Stojíme na startu, klepeme kosu, mrholí... a před námi se začíná odvíjet úvodní příběh nejstarší trasy. Nevěřím vlastím očím, že se hlavní hrdinka převléká do tílka a minisukně, bere si lodičky a silonky a odehrává tak úvodní scénu.
  • Na mém úkolu se střídají nejstarší holky, abychom se spolu zamýšlely nad tím, co je krása. Oproti zadání musím operativně změnit otázky, protože holky dalece převyšují nastavenou laťku.
  • Vracíme se na autobus. Jedna maminka, které nějaký silný muž přenáší kočárek přes hluboké bahnité kaluže, vesele (!) poznamenává: "Minulý týden jsem ho čistila, zas to bude potřebovat..."

Ten rok Pán nejen nastavil zrcadlo mé lenosti a pohodlnosti, ale dal mi také velký dárek. Naději. Naději, že je možné, aby moje děti trávily čas venku, poznávaly přírodu, učily se hrály fair play, nevadilo jim nepohodlí. Aby uměly pomáhat, radovat se a milovat. Aby od dospělých okoukávaly, co znamená přátelství, jak se odpouští, co znamená život křesťanství.

Hospodin nechal roztát ledy mých obav a za měsíc jsem byla v naději. Není to paráda? :)