Na počátku našeho přátelství byla sněhová kalamita, malé povídání a velká důvěra. Důvěra, která mi tak dlouho vrtala hlavou, až jsem se odvážila přidat se ke studentům, kteří pomáhají jiným orientovat se ve vysokoškolské administrativě či při konfliktech s vyučujícími.

Začátky byly krušné. Jako můj mentor mi věnoval hodiny a hodiny při pilování jasných odpovědí na studentské otázky. Odpovídal na mé dotazy, umně dávkoval kritiku, povzbuzoval. Příležitostí, kdy vykročit ze své komfortní zóny, bylo bezpočet. Ještě dnes se mi trochu svírá žaludek a rozbuší srdce, když si vzpomenu na (mou první!) schůzku s vyučujícími, abychom tlumočili potřeby studentů. Přibyly i přednášky a pořádání zážitkových programů pro prváky. Jeho přítomnost mě uklidňovala.

Kdy se z kolegy stane kamarád? Když ho necháte dojíst svůj oběd a nepřijde vám to blbé? Dlouhé obědy byly plné povídání o práci i o životě. Káva, šlofík na kanapi, další práce nebo úprk do školy.

To jaro, kdy jsme se začali přátelit, jsem po dlouhé době začala opět dýchat. Jako bych se probouzela z dlouhého zimního spánku, žasla jsem nad světem kolem. Vedle něj jsem se učila zastavit a jen tak být. Nechat se hřát paprsky slunce, naslouchat ptákům, vnímat vůni jedné čajové růže, užívat si vítr ve vlasech. Udělat si piknik s jedním kouskem bábovky na krásné trávě ošklivých svrateckých brownfieldů.

Dal mi pocítit krásu plné pozornosti a naslouchání. A taky mě rozčiloval – třeba když mě, závislou na pochvalách, nechválil, nebo když se mě ptal na důvody názorů a pocitů a já musela myslet. Čekal na odpověď, nehodnotil mě, nemanipuloval. Přijímal mě. A dával svobodu.

Tenhle člověk mě naučil o Bohu víc než roky katechismu. Netuším, kde bych byla, kdybych tehdy v zimě nerezignovala na cestu domů a nešla dopsat zápočtovou esej. Jedno ale vím jistě: nebyla bych tím, kým jsem dnes. Bohu díky.