Třetí náročná noc v řadě. (Vypisovat všechno asi není třeba, rodiče to znají, bezdětné nebudem děsit.) Je ráno. Jsem nevyspalá a podrážděná. Mé naštvání vrcholí, když se syn odmítá nechat usadit do sedačky ke snídani, na zemi ale taky řve a mrčí a volá máma... To už mu jen opakuju, že já snídám a že ho nenechám po sobě lozit, a když on své jídlo zrovna neodstrkuje, dostává ovesnou kaši ve stoje u stolu. Já ho nikde honit nebudu. Fakt ideální neděle, ještě že v době mše zůstane doma.

Střih. Vstupujem s manželem do kostela, já myšlenkama ještě u naší debaty, jestli jsme dost zoufalí, abychom snesli zoufalý pláč při konečném "odsunutí" syna do vlastní postýlky. Sorry, Pane Ježíši, dneska jsem nějak mimo.

Co když tyhle náročné dny a noci jsou jen pokusem zlého odvést moji pozornost od Hospodina, od přípravy na letnice, které se kvapem blíží?

Protože přesně to se teď děje. Nevyspalá marně bojuju s rozbouřenýma emocema, uznávání pocitů je cokoli, jen ne empatické, trpělivost a sebeovládání stačí jen na to, abych vyloeně neřvala nebo neuhodila.

Úplně něco jiného, než vytoužená milující přítomnost, která snese, i když se dítě zlobí, a pomůže mu tím vztekem z bezmoci projít.

Velké napětí ze mě padá. Bože, díky!

 

PS: A co když je to jen odskočení k lewisovské představě a o mě se žádný malý Tasemník nepokouší? Asi je mi to jedno. Protože ať je zdroj šířícího se zla přirozený či mimopřirozený, výsledkem mého chování nárůst pokoje, radosti a lásky rozhodně není. A tak prosím o Ducha svatého, aby mi v tom pomohl - protože láska, radost a pokoj - ty jsou v jeho kompetenci.