Sedím na kárované dece naproti sympatické čtyřicátnici, která mi s úsměvem klade otázku: "Kdy jsi měla pocit, že jsi sama sebou, tak hustý, že by se dal krájet?"

Uf. Očima bloudím zelení, která nám poskytuje stín, nohy natahuju na sluníčko. Přemýšlím.

Kdy jsem byla tak sama sebou, že by se to dalo krájet...

V myšlenkách se vracím na duchovní obnovu, kterou jsem absolvovala před několika lety. Jak já se tehdy bála toho týdne v tichu!

První dny jsem hodně spala, ke konci modlitebního času jsem už mnohdy poklimbávala.

Při rozjímání a rozhovoru s Bohem jsem někdy usedavě plakala a v tom pláči se lámala železa - výčitek, tvrdosti, nepřijetí - kterými jsem byla spoutána - sama sebou.

A jak mi pak silentium přišlo vhod, když jsem s náladou pod psa dusala ze schodů, ven z kláštera, a před bouchutím dveřmi jsem si užila výsady nepozdravit našeho duchovního, nemuset se tvářit přívětivě, nezamýšlet se, jak asi má nekomunikace působí.

Tahle svoboda prožít únavu, smutek i naštvání byla téměř tak opojná, jako chvíle BYTÍ, ten dotek kontemplace, který jsem prožila sedíc na sluncem prohřáté zídce v rajském dvoře.

Díky za zeptání, Dito...

Foto: členka naší izraelské miniexpedice

Ano, asi jste si vzpomněli na Rákosníčka. Stejně se jmenuje i cvičení, které jsme dělali v rámci nenásilné komunikace. Cvičení nám pomáhá uvědomovat si vlastní potřeby a oživit si chvíle, kdy jsme je vnímali jako naplněné.