Ráno vstává jako zbitá. "Včera jsme to s tou prací na počítači asi dost přehnali," honí se jí hlavou, když se pokouší probrat a nějak účinně odehnat dětské ručky, které se jí sápou po obličeji. Zase škrábe, jak mu to má jenom vysvětlit?! "Nech toho!"

Dopoledne je podrážděná. Myslí si, že bez důvodu, ale nějaké by se našly. Při hledání čajů si záhadně narazila kolena a holeň; syn vyrábí nepořádek rychleji, než ho ona stačí sklízet (zničil cenný černý čaj uvařený i sypaný, grrr!), a ještě odmítá se podílet na nápravě škod; když ho krmí, slyší "nech toho" přesně stejným tónem, jakým ho odháněla, když ji ráno škrábal. Několikrát na něj křičí a dá to dost práce, aby neuhodila.

"Hospodine, dneska Tvoji pomoc fakt potřebuju, ze své síly na to nemám," napadá ji už poněkolikáté.

"Proč mě zrovna dneska všechno tak vytáčí? Vždyť takhle (i hůř) to vypadá skoro denně..."

Za malou chvíli se jí zatají dech. Tak moc lpí na řádu a pořádku, protože kuchyň, dítě, alespoň tohle málo by chtěla (a přece i měla, nebo ne?!) mít pod kontrolou. Jediná malá ovlivnitelná jistota v tom moři nejistot, které jsou před ní. Plánovaná stavba velkého domu ji tak drtí, protože z vytoužených pěti dětí je jedno pozemské, druhé nebeské, a další v nedohlednu. Má obavy, jestli ta námaha, která je čeká, nebude vlastně zbytečná.

Tohle AHA ji zaskočilo. Párkrát se rychle zhluboka nadechne a vydechne, ale pak už se slzy stejně začínají kutálet po tvářích. Nebrání jim, přinášejí úlevu, která pramení z lepšího porozumění. Syn ještě chvíli míchá polévku, pak si mámu prohlédne, sleze ze židle aby rozvážně došel až k ní a objal ji. "Já jdu za mamintou. Maminta pláče," píchá ji prstíky kolem očí, jak chce slzy setřít. To ji rozesmává. Chvíli se tulí, pak malý podává knížku: "Abychom se spolu měli hezky?" - "Jó," a stoličku na sezení (ano, matrace na podlaze by určitě byly pohodlnější, ale teď je to traktor, to musí každý soudný rodič chápat!).

Úlevu střídá dojetí. Je to jen náhoda, nebo skutečně krom těch špatných věcí (že po něm křičím, odstrkávám, peskuju) okoukal i něco dobrého? Ať tak či tak, byl mi na blízku přesně tak, jak jsem potřebovala... Děkuju.