Když jsme začínali se synem ve školce, stala se nám taková nepříjemnost. Omylem jsme odjeli v bačkorách místo v sandálků. Doma se hned strhla bouře. Křik, brek, vztek, hysterie. Proč? Protože pro ně nepojedu zpátky. Nepojedu, protože doma má crocsy, celoročky a gumáky. Ale žádné z bot nejsou TAK DOBRÉ, crocsy padají, celoročky a gumáky jsou moc teplé! Crocsy jsem sice opravila, aby nepadaly, ale na hysterii to nepomohlo. A do toho tchýně, hlavně ať mu pro ně nejezdím. No SAMOZŘEJMĚ, že nikam nepojedu. Je to 19 km a půl hodiny času. V hlavě mi ale celá situace a hlavně babiččina věta "hlavně mu pro ně nejezdi" pořád straší. Proč?

Asi se střetly dvě perspektivy.

Jeden pohled vidí PRINCIP. Hlavně se nenechat ukřičet. Neustoupit. Protože jinak prohraješ. A navíc to není výchovné.

Druhý pohled viděl ČLOVĚKA. Zoufalé dítě, které se z bezmoci snaží výhružkama a křikem zařídit, aby věci byly tak, jak je zvyklé. Aby byly správně. Správné je nechat bačkory ve školce a doma běhat v sandálech. Stál přede mnou malý unavený člověk, který neví, kudy kam. A bylo mi ho líto, moc líto. Možná proto jsem na něj výjimečně neřvala zpátky, nedala mu na zadek, aby měl proč brečet popř. věděl, že na maminku se nekřičí. Po nějaké době mě už omrzelo nechat na sebe hulákat, takže jsem ho upozornila, že tu není sám, že si na mně ani křikem nevymůže, abych pro boty jela, a šla jsem si po své práci. (Jasně že ne přesně takhle stručně a přesně těmito slovy. Nejsem robot a přesněji si to navíc už nevybavím. ;-)

Jestli jde o člověka, nebo o princip, zkouším rozlišit v představě: pokud by jedinou překážkou byl tón, jakým si o něco říká, tak to zkusíme znovu a líp; pokud jsou překážkou okolnosti, vymyslíme řešení, nebo se nám to nepodaří a tedy smolík. Tentokrát bych nejela, ani kdyby o to hezky prosil, ani kdyby to chtěl po mě kamarád - protože mě čekaly jiné povinnosti a batole. A neohradila jsem se kvůli principu, ale kvůli člověku - sobě - který snese jen nějakou dávku křiku. A taky kvůli člověku - synovi - protože potřebuje vědět, že na tenhle způsob řeči málokdy druhá strana zareaguje vstřícně.

Navenek to vypadalo přesně podle návodu tchýně: "Hlavně mu pro ně nejezdi." Ale uvnitř cítím rozdíl. Vidíte ho taky?

Aby bylo jasno: nemám nic proti principům. Proti tomu, že lidi vidí věci jako SPRÁVNÉ a ŠPATNÉ, první podporují a proti druhému bojují. Mně to ale neslouží. Já bych chtěla mít vždycky dost kapacity vidět za chováním druhých prosbu či díky. Abych nemusela naskočit na boj, ale viděla člověka, který něco potřebuje a neumí si o to říct jinak, lépe. A abych dovedla z téhle pozice jednat. Tentokrát se to snad povedlo. Tak se tomu třeba jednou společně zasmějeme...