Je to už několik týdnů, co u nás začal frčet kreslený seriál Jak si vycvičit draky. Nejdřív jsem moc nadšená nebyla, ale vzhledem k tomu, že to je zaručený způsob, jak dostat děti domů před šestou, tak jsem svolila. (Svou roli určitě sehrál i fakt, že Tlapková patrola se po roce a půl začne taky zajídat i nejtrpělivějším rodičům. Stal se ze mě pragmatik.) 

Před lety jsem viděla celý film, ze kterého seriál vychází, a líbil se mi vážně moc, takže jsme nabídli tomu staršímu, jestli by se na něj chtěl společně podívat. Ani by mě nenapadlo, co všechno nám tohle rozhodnutí přinese...

Znám své dítě a vím, že překvapení úplně nemusí, překročila jsem tedy vlastní stín v podobě přesvědčení, že "na film se přece kouká od začátku do konce a neprozrazuje se hlavní zápletka, to by už nebyla zábava," a dopředu synovi nastínila děj. Že kluk Škyťák vyrůstá na ostrově, kde se draci zabíjí, on se ale setká s Bezzubkou, spřátelí se a pak spolu budou zažívat dobrodružství, při kterém to bude HODNĚ nebezpečné. Málem při tom umře, ale nakonec přijde jen o nohu. I v průběhu filmu, když to je drsnější, ho často kotvím v tom, co už víme - že to dobře dopadne, neb v seriálu už jsou lidi s draky přátelé a nikdo tam nechybí, takže film NEMŮŽE dopadnout špatně.

Vzhledem k tomu, že film je docela akční, koukáme bez mladšího. Objevila se tak další příležitost, jak trávit čas jeden na jednoho a se ponořit do dobrodružství, které můžou jen "velcí". Není to u nás doma tedy jen o tom, že on jako starší spoustu věcí musí, ale už i o tom, že může něco navíc.

Velebím nápad rozkouskovat film na části a koukání pojmout jako společný čas. Hned po prvním "díle" měl totiž syn slzy v očích. Připomněla jsem si, že ač má inteligenci nadprůměrnou a lumpáren vymýšlí přímo úměrně, skrývá se v něm hodně citlivosti. Takhle můžeme společně probrat děj, vrátit se k důležitým částem, trochu to strávit. Vím, co ho rozesmálo, kdy je potřeba pohádku zastavit, co pustit ještě jednou.

Po druhém díle, kde je nejvíc zábavného ochočování a boření "dračích" mýtů, se nám odkryl podle mého největší potenciál koukání: přemýšlení nad chováním postav. Syn se totiž pořád vracel k tomu, proč Škyťák chce s Bezzubkou odejít pryč, nešlo mu do hlavy, proč by měl mizet NA POŘÁD. A tak jsme spolu bádali.

Shodne se Škyťák s ostatními na tom, jací jsou draci? - Ne.

Chce draky zabíjet? - Ne.

Super. Takže se rozhodne odejít, aby to dělat nemusel. Dalo by se to vyřešit ještě nějak jinak? - Nevím.

Nevadí. Co by se stalo, kdyby tam zůstal a tátovi-náčelníkovi řekl, že bojovat nechce? - Naštval by se. [Chytrý je ten náš kluk.]

Hm... ty znáš, jaké to je, když já se naštvu, že? - Jo.

A co myslíš, že je horší: když se naštve náčelník, nebo já? - Když se naštve náčelník, to není tak hrozné. [A má SKVĚLÝ pozorovací talent :-D.]

A přežiješ to, když se naštvu? - Jo.

A pak jsme se oklikou dostali až k tomu, že by to přežil i Škyťák, zvlášť když už i jeho kamarádka Astrid ví, že draci nejsou tak hrozní. (Škyťákovu touhu nezklamat tátu, který by si moc přál syna-drakobijce, jsem do debaty netahala. Jednak si toho sám nevšimnul, a pak jsem chtěla, ať už konečně odjede do školky. ;-)

Čeká nás ještě závěr filmu, ale já už jsem svůj závěr dostala. Že když se chovám občas jako pěkná megera, nemusí být nutně všechno špatně. Možná tím děti budují resilienci. Určitě by to šlo i jinak, líp. Ale teď je to takhle, tak proč to nezúročit?