Jasminecka

Dnešní příspevek bude o tom, jak jsem se vydala do Bristolu, o dilematech, které jsem předtím měla, a tak vůbec.

Začnu tedy asi od konce - od toho vůbec :) Ve dnech nedávno minulých "doma" zavládla změněná atmosféra. Máma chodila do práce a domů se vracela unavená, ale taky více usměvavá, příjemnější, dokonce si se mnou několikrát při a po večeři povídala - jen tak, aniž bych se musela nějak moc snažit. Táta asi trochu bilancuje, ať už to je upřímné, nebo chce, ať odjíždím s dobrým pocitem - taky si trochu víc povídá a mluví velmi pěkně o tom, jak jsem tu ty dva měsíce působila, že dětem budu chybět a že i on si na mě už zvykl :) Skoro celý týden jsem málo uklízela a hodně byla s prckem; bylo to únavné, ale fajn.

Protože se ještě necítím příliš jistě v rozhodování, měla jsem úžasnou příležitost se v něm procvičit díky tomu, že se objevilo mnoho možností, jak strávit zbývající dny v Anglii. S tím také přišla i dilemata největšího rázu. Ještě pracovat, nebo už si nechat volno? Volno: strávit ho doma, nebo jet někam na výlet? Výlet: kam a kdy? V sobotu, neděli, nebo v pondělí? A chce se mi tam vůbec? S tím, jak se blížily dny volna, má nervozita rostla, protože to byla jedna velká soustava rovnic s nepřeberným množstvím neznámých (no jo, znáte mě dobře, rovnice o pár neznámých ještě zvládnu, ale tady šlo snad dokonce o nerovnice. Nerovnice medůzoidního typu: na jednu otázku si odpovíš a objeví se ti jich dalších patnáct:).

Volba padla na sobotu a Bristol. Ještě ráno jsem si nebyla jistá, jak to všechno dopadne, protože místo toho, aby mě někdo vezl na vytoužený vláček po osmé, v půl osmé to všchno ještě spalo. Ale ač jsem tomu moc nevěřila, i příjezd v jedenáct byl dostatečný. Vše bylo krásné - sluníčko svítilo, po cestě si se mnou máma povídala, milý pracovník drah mi prodal lístek přímo do Bristolu... Den předem jsem si vytlačila mapu centra Bristolu, ale jaksik tam absentovalo dané nádraží, takže cesta do centra, kam jsem chtěla jít na mši, byla mírně nejistá. Času však bylo dosti a já se mohla volným tempem rozhlížet jak po směrovkách, tak také po architektuře, stromech, lidech a obchodech. V této chvíli je čas se zastavit a předložit omluvu za to, že tu nedávám žádné vlastní fotky. Není to tím, že bych byla takový hamoun a chtěla si je nechat všechny pro sebe, ale jsem to hlava děravá a zapomněla jsem doma fotyho aparát (a telefon s foťákem mi asi před týdnem oznámil, že na mě dlabe a že dokud mu někdo nepřipájí tlačítko, kterým se zapíná, tak se mnou nepromluví ani slovo - tak jsem ho nechala doma). No, ale zpátky do Bristolu.

Kostel, kam jsem chtěla jít na mši, jsem našla v pohodě, zvenčí vypadal jako antický chrám a i interiér byl pro mé oko velmi neobvyklý. Nevím, jestli to bylo rozpoložením, nezvyklou podobou interiéru, či způsobem, jakým mše probíhala, ale moc jsem se nemohla soustředit. To mě nutí k tomu, abych položila do placu otázku: Proč je pro nás forma tak důležitá, když víme, že forma je druhořadá a že podstatné na mši je něco jiného (Někdo jiný)?

Dál jsem se toulala úzkými uličkami a průchody kolem Bristolské univerzity směrem k Art Gallery. Po cestě jsem málem minula poněkud ošklivý dům s výrazně červenými dveřmi, před kterým stál poutač:

Red Lodge Museum, admission FREE, který mě přiměl se zastavit. Kouknu na dveře: koule. Hmmm, asi tu mají všechno elektronicky, protože vedle dveří je starý pozlacený zvonek, na kterém je napsáno push. Čekala jsem takové to zabzučení, jako když někomu v paneláku otvíráte spodní dveře, a zkusila v daný moment zatlačit. Ale zrada: dveře se ani nepohly. V tom mi to došlo! Zkusila jsem otočit koulí a dveře mě jako zázrakem vpustily dovnitř. No, tak to bychom měli. Sestupovala jsem po schodech a vstříc mi vycházel snědý pracovník muzea. Připadala jsem si trochu trapně, že jsem ho takhle zalarmovala, ale asi musí být zvyklý na natvrdlé turisty :). Tohle minimuzeíčko ale stálo za ten trapas, neb bylo k vidění starobylé obložení stěn, pidipostel, na které by se pohodlně nevyspal snad ani člověk mojí velikosti, nebo třeba portréty na schodišti v hale. Dostala jsem doporučení na další podobné muzeum, a tak jsem se ho vydala hledat. Sice jsem nebyla úspěšná (kvůli nějaké emergency situaci měli zavřeno), ale zato jsem potkala vilu - koncertní síň. Když jsem vstupovala, náhodou jsem si všimla plakety, kterou měli na zídce u vstupu. Mého ne příliš šovinisticky naladěného ducha přece jen potěšilo, že autorem citátu na ní vyrytého byl Leoš Janáček.

Když už jsem tam byla, vyšlápla jsem na místní rozhlednu, stojí uprostřed parku, který mi hodně připomněl ten špilberský, jen v mnohem menším vydání :) Zdolání prudkého kopce i mnoha schodů při cestě vzhůru se mi vyplatilo, neboť se mi naskytl nádherný panoramatický výhled na celý Bristol.

Další zastávkou pak byla konečně galerie a muzeum v jednom (ehm, v mém případě pouze galerie :). Obrazů krásných mnoho, ale trochu (trochu více:") jsem postrádala společnost mé milé spolužačky z dějin umění, se kterou by se to rozebíralo jedna radost :). Jen místní shop pro mě byl trochu zklamáním. Jednak tam neměli pohledy těch, které se mi líbily, nebo byla jejich kvalita chabá. Za všechny obrazy jen jedna ukázka, protože se mi už chce spát:)

Unconscious Rivals by Alma Tadema

Nakonec mé kroky směřovaly k mostu Clifton Suspension Bridge, který byl ve své době zázrakem technického pokroku a pro mě je zázrakem dodnes. Nejen že stojí a je plně funkční, ale navíc vypadá úžasně. Byl zážitek se po něm projít a pod sebou mít tu ohromnou hloubku, i když nádherný výhled hyzdilly poměrně vysoké dráty a pletivo zajišťující bezpečnost chodců a znemožňující skok do řeky, nad kterou se most klene.

Z mostu by to nešlo, ale od kraje mostu už ano, navíc je kolem tolik skal a výstupků, že kdo by chtěl, tak by si jistě způsob našel. Výhled z tama byl nádherný, ale tak nějak na člověka padal smutek z toho, že tam musí být toliko železa. Co mě alespoň trochu na duši zahřálo byl fakt, že tam o sobě dávají vědět Samaritání (myslím, že je to skupina laiků i řeholníků a kneží, kteří poskytují pomoc právě lidem uvažujícím o ukončení svého života) - alespoň nějaká naděje je lidmi poskytována...