Další dva dny jsem strávila téměř celé ve společnosti prcka. Ve čtvrtek byl v „day care“ a v pátek byl jako vyměněný – hodný, docela tichý, ani moc neřval… Tedy většinou, několikrát mi na něj ujely nervy během dne, až jsem se za sebe styděla. V sobotu máma vyrazila s neteří do města na nákupy a asi si oddechnout (od čeho, to teda nevím:) a nějak se nezmínila, kdy se hodlá vrátit, takže se objevila až při večeři. Rozumím, co všechno ji k tomu vede, že je to jistě láska ke svým dětem, ale neodpustím si postěžování si… rostu z toho, jak jsou celý den pryč a pak bez ohledu na to, co zrovna prcek dělá, se s ním začnou bavit či mu předvádět, co nádherného mu koupili – což ho jistě velmi zajímá :-p – a docela ho rozhodí, takže pak buď řve, že nechce jít spát, nebo dělat to, co dělal, bez ohledu na to, jak dalece je utahaný a tím i protivnější, či jak je to důležité… a samozřejmě, že mě to štve kvůli němu, že ano, ne kvůli tomu, že mi to pak dá milionkrát víc práce a víc stresů, či se dá pak jen rezignovat… chich :))

Když včera spal, rozhodla jsem se po dlouhé době něco upéct. Jedna buchta je prudce jedlá (jablečný koláč z kynutého těsta – posypka z krystalového cukru moc nefunguje, to jen tak pro informaci:) a druhá je… no… pseudovánočka typu „hodíš a zabiješ“, ale taky se dá jíst a docela hodně zasytí (a je to pravý oběd, který se pořádně užije – musí se hodně kousat a to trvá dlouho, takže ho člověk jen tak nezhltne, aniž by věděl, co vlastně jí :). Ne že by to bylo nějak světoborné, ale... čekala bych, že alespoň jeden kousek během víkendu zmizí... (tedy krom kousků, které jsem si vzala já;))

 

 

Přemýšlím, nakolik je únosné, abych vás zavalila informacemi „hrdé matky“, jak jsme si hráli, co prcek umí a co zase vyváděl, tak to zkusím zkrátit, byste to zvládli strávit, ale zase abych uspokojila svoji potřebu sdílení :) Pro ty méně trpělivé se dá vše shrnout do jedné věty a dál číst nemusejí: čas s ním je hořkosladký.

Tuhle hořkosladkost asi nejlépe ilustruje několik věcí, co jsme spolu zažili.

V pátek jsme se koupali, měl vanu plnou pěny a hraček, ale nejvíc ho bavilo stříkat takovým gumovým autíčkem či šplíchat vodu mým směrem (díky Bohu ještě nemá pohyby tak dobře zkoordinované, aby byl vždy úspěšný – i když jednou se mu podařilo vylít mi do výstřihu skoro půlku kelímku vody:), takže jsem byla brzy mokrá skoro jako on a hodně jsme se u toho nasmáli. Jak jsem byla opřená o vanu, vzal mi ruce a začal mi je umývat až po lokty, jako já umývám jeho, bylo to kouzelné… Následné sušení za to stálo :).

Včera jsme byli na dvou procházkách. Na tu první jsem brala kočár, do kterého může sednout, když se unaví. Bylo mi celkem jedno, jestli se veze, nebo šlape, protože plánovaná cesta byla dlouhá (asi dvě hodiny). Na cestě zpátky mi ale usnul, tak jsem ho s těžkým srdcem a vědomím, že bude řev, vysadila. Kdybych ho tak vezla až domů, aniž by udělal krok pěšky a ještě spal, tak pak nebude spát po obědě a do večera s ním nepůjde vydržet, protože bude unavený. Řev byl, ale statečně jsem šla dál, protože už po tom měsíci vím, že dovede hodně hlasitě a dlouho řvát (ve smyslu brečet, ale ne tak usedavě plakat, prostě řvát, nevím, jak to popsat líp:), když nemá něco, co by chtěl. Nevypadalo, že by se chtěl vydat za mnou, tak jsem nechala kočár vpředu a došla si pro něj, přestal brečet téměř okamžitě a hezky šlapal. Dalo by se to vnímat jako boj? Možná. Kdo ho vyhrál? On, protože jsem se vrátila a nenechala ho tam stát, dokud by sám nedošel, nebo já, protože se nevrátil spát do kočáru a šlapal vedle mě zbytek cesty? Asi ani jedno. Kdy je ten moment, kdy dítě přestává brečet, protože nemá to, co by chtělo, ale brečí a je paralyzováno strachem, že ho opouští někdo, na kom je závislé, snad ho má i rádo, je jeho jistota? Kde ještě respektovat přání děcka a kdy si stát za tím, co člověk považuje za správné? Jak pak odčinit, když se splete? Na druhé procházce, která byla jen po našich pozemcích, to bylo podobné (jen jsem ho nechtěla vozit celou cestu, protože jsme byli přes většinu odpoledne v domě a pohybu měl poměrně málo). Ale při první i druhé procházce mě vzal za ruku, zpomalil, šibalsky kouknul, „redy, stedy, gooou" a utíkali jsme… Kouzelné… (to vše mnohokrát, za to nešikovné manévrování jednou rukou s kočárkem v „obří“ rychlosti za to stálo:) Co zahřeje víc, než když tě dítě vezme za ruku?

Když ho člověk po obědě dává spát, často ještě nějakou chvíli křičí či brečí, protože nechce (i když je vidět, že se mu zavírají oči, když sedí a dopíjí mléko nebo je přebalován). Do pár minut je „tuhý“ a pak je jen třeba asi za hoďku poslouchat, kdy se z pokoje ozve „daaadyyyy“ popřípadě „maaaamyyyy“. Po tom, jak ho celý svět opustil a jak je ještě rozespalý, pořád by se nechal nosit, tulí se, neudělá krok bez lidské společnosti. Roztomilé? Ano, ale taky na nervy lezoucí, když musíte udělat nějakou práci, nachystat svačinu, dostat kočku ze stromu, jít na záchod…

Dnes v noci, když se vzbudil, prý volal moje jméno… Neměli byste chuť ho zapleštit, že ječí na celý dům? Neudělali byste první poslední pro toho, kdo vás volá, když se v noci vzbudí a má pocit, že ho celý svět opustil?