Týden se s týdnem sešel a opět je neděle. A protože to je můj day off, tak prší :) Stalo se téměř nemožné - dům je prázdný. Tedy skoro prázdný: jsem tu já (chtěla jsem napsat JEN já, ale...;-), kocour a dva psi.

Návštěvy začaly odjíždět, pomalu, ale přece. Nejdřív máma s klukem ze Švýcarska - na to, jaký na mě udělala první dojem se z ní vyklubala celkem fajn ženská, byla s ní sranda a dalo se s ni povídat. Pak mamina z Ameriky, co tu byla měsíc se dvěma klukama. Je k neuvěření, co všechno se rozpotalo při a po jejím odjezdu - letěla totiž na "stand by" lístek, který dostala zadarmo - bohužel to ale znamená, že se nejdříve na palubu dostanou ti, kteří si zaplatili a pak teprve přijdou na řadu ti, kteří mají stand by. Co její věci? Ty pocestují, až odletí ona a až bude místo. To vše s dvěma dětmi, dvěma příručními zavazadly a 4 obřími kufry. A čekací lhůta? Pouze 3 týdny, no neberte věci zadarmo :-) Nakonec jim manžel koupil letenky, domů se dostali a u nás zavládlo veselí prvního stupně, že tu již není.

Další odjížděla sestra s dcerou, co bydlí v Německu. Ráno toho dne jsem zaslechla naši mámu telefonovat, že by chtěla zarezervovat letenku pro svoji dceru... Myslela jsem, že to kupuje pro někoho známého... Ale chyba lávky: sestra si krom své dcery si odvezla i tu naši - tady se vedou jedině náhlá rozhodnutí :) Jako poslední odjela černoška s bílým psem - dva týdny po párty, na kterou dojela. Uf. Prosím Vás, pokud se Vám někdy náhodou bude zdát má návštěva příliš dlouhá a budete mít pocit, že nechápu vaše naznačování, ŘEKNĚTE MI TO!:)

Dva dny jsem se pokoušela ignorovat polohlasou konverzaci mezi mými drahými zaměstnavateli, ale moc se mi to nedařilo a můj neklid rostl. Všechno ale vzalo lepší obrat, když mi večer oznámili, že v neděli jedou na oběd a zůstanou přes noc v hotelu a vrací se až zítra :) Tedy klid, vana při svíčkách, nějaký hezký film na obří televizi... Ale taky problém, jak se dostanu z CC odpoledne, když z tama naším směrem jezdí celkem 4 autobusy naším směrem. Jo, naším směrem - to znamená vesnici před naší uhne a jede další míle do vedlejší vesnice. Jak jsme se se přibližovali ke křižovatce, která byla nejblíž naší vesničce (ale i tak dost daleko:), tak jsem se hooodně rozhodovala, jestli poprosit řidiče, aby mě tam vyhodil, ale nakonec jsem to riskla a dojela až do Ashtonu. Vystoupím a pokouším se zorientovat, tam, zpátky, tam, zpátky... Á, mapa. Mapa? Tohle? Jak z toho mám poznat, kterým směrem se dát? Nakonec se ale povedlo, zadala jsem do GPSky první kešku na cestu domů a vyrazila. Sluníčko svítilo, ptáčci zpívali, bylo nádherně... A v dálce černé mraky. Jak se mraky blížily, blesky blýskaly a mé dilema rostlo - zkoušet po cestě hledat, nebo upalovat rovnou domů? Ale je to přece jen déšť... Zvítězila první možnost a pláštěnka :) Bylo to dobrodrůžo, ale byla jsem ráda, že jsem doma. ještě nakrmit pejsky a další čtyřnohou obludku, něco dobrého k snědku a hurá do pohody... :)