Dnešní den byl skutečně nádherný. Ne přesně podle mých představ, ne bez stresů, ne dokonalý, ale nádherný.

Dopoledne proběhlo v poklidu, táta mě moc mile odvezl na ranní mši. Hodně jsem se rozmýšlela, jestli jít do obchodu obstarat nákupy, které po mě chtěli kamarádi, ale přišlo mi málo času, tak že to nechám na později, budu mít přece čas, než se budu mít setkat s kamarádkou, která mě má přijet navštívit. Věci ale vždycky nevyjdou tak, jak si člověk naplánuje. Kamarádka napsala, že nepřijede (opět):, u čaje jsem se rozloučila se známými (podruhé, neboť už minulý týden jsem nějak předpokládala, že po pátku pakuju kufry a mizím, až mi za patama hoří:) a pak jsem byla pozvána na oběd stejnou známou, jako minulou neděli. Bylo to moc hezké, potkala jsem se s celou její rozvětvenou rodinou, výborně se najedla a celkově byla moc moc spokojená.

Jen mi dělalo starosti, že nemám ty věci pro kamarády, které jsem jim slíbila, tak jsem se nechala dovézt před pátou hodinou zpátky do města. Bohužel, cesta byla zbytečná, obchod zavíral mnohem dříve, což jsem nevěděla. Zkoušela jsem obejít všechny obchoďáky, co v CC jsou, ale světe div se, v pět hodin už nebyl otevřený ani Lidl a na benzínce zase potřebný sortiment nevedou. No, škoda.

Napsala jsem tedy tátovi, jestli by pro mě měl přijet, sedla na zídku na sluníčko a čekala. A poslouchala přednášky KCHK a čekala. Vytáhla šátek, zabalila se do něj, poděkovala za nádherné sluníčko a čekala. Zastavila MP3, vylovila z tašky učení a čekala. Jo, zapomněla jsem zmínit, že jsem zkoušela psát i mámě a volat tátovi, ale nějak bez úspěchu. Během té doby jsem přemýšlela, jestli mám vyrazit pěšky, jít na stopa, vrátit se do města najít taxi, stavit se za jediným známým, kterého v CC mám, nebo prostě zůstat na místě a čekat, přece se musí už už ozvat zpátky, tak abych nešlapala zbytečně... (vidíte to? Bůh mě má opravdu rád a touží po tom, abych se naučila rozhodovat... takže jsem opět byla štědře obdařena mnoha možnostmi, mezi kterými jsem se měla rozhodnout:) Po dvou hodinách čekání, kdy mi i přes zapadající sluníčko začalo být docela chladno a začala jsem mírně propadat beznaději, jsem se rozhodla vydat ještě jednou k té známé, co mě hostila dvě neděle po sobě. Připadala jsem si hodně trapně, když jsem u ní klepala, ale byla moc milá a ani jsem dlouho u ní nepobyla, protože v tu chvíli psal a pak hned volal táta, že teprve dostal mojí zprávu a kde mě může vyzvednout. Zůstat na večeři u známé, nechat se jí odvézt, nebo počkat na tátu? Zvítězila poslední možnost a já se po chvíli povídání konečně dostala domů.

Tahle druhá část je... asi výsledkem toho, že jsem sice už dlouho nežehlila, ale i cesta vlakem a čekání dá člověku čas na přemýšlení a vyrojí se hodně otázek a člověk si taky ledacos uvědomí. Takže: pokud nejste filosoficky naladěni, klidně ji ignorujte, nebudu vás z ní po svém návratu zkoušet ani se na vás zlobit:).

Pozorování

Dřív mi mnohdy mše připadala dlouhá. Hodně zpívání a všelijakých modliteb. Dlouhé kázání. Nuda. Záživná část byla tak maximálně po čtení, pak to nějak ztrácelo význam. - V porovnání dnešní "vesnické" mše s tou včerejší Bristolskou mi došlo, že "dlouho" trvající mše mi dřív tak vadila, ale dnes mi přijde sotva dostačující. Ano, čtení jsou stále důležitá, ale centrum pozornosti se posunulo někam jinam, zpytování svědomí není jen odříkání nějaké potupné modlitby, proměňování není jen připomínka, při setkání s Kristem jsem moc vděčná za každou další "nudnou" minutu ticha, kterou nám farář po přijímání poskytne... Je to zkrátka slavnost...

Otázky

Ano, snažím se vše svěřovat Pánu. Snažím se rozhodovat s ním. Ale kdy je ten čas, kdy má člověk jít a jednat a snažit se, a kdy je naopak čas na to, aby složil ruce do klína? Slíbila jsem kamarádce, že jí něco dovezu, ale strachovala jsem se o to, že daný obchod nestihnu. Je čas, kdy mám využít nádherných chvil s pohostinnou rodinou, nebo mám naopak pohnout zadkem a jet zařídit to, co jsem slíbila? Je třeba to udělat i za cenu toho, že někdo jiný bude muset jet se mnou a tím ztratit čas? Jak se orientovat v tom všem rozhodování? Dnes mnoho mých cest bylo zbytečných (ano, uznávám argument, že nic vlastně není zbytečné, protože nevíme, kam naše rozhodnutí vedla, možná jsem vzbudila lítost u některého z projíždějících řidičů a došlo jim něco, co jim dojít mělo, nebo naopak jsem je pobavila a výměna úsměvu nám projasnila den, dala jsem Anne příležitost se mě ujmout a tak udělat dobrý skutek, mohl mě zanřívat nádherný západ slunce... vše dokáže Bůh použít k dobrému, VÍM...), proč to tak je? Bylo zbytečné, když jsem se snažila dostat do CC a pořídit ty věci, bylo zbytečné čekat tak dlouho na jednom místě, bylo zbytečné jít zpátky ke známé... Kdy je ten čas na to, aby se člověk rozhodl, jednal, dělal co nejvíc může, a kdy je naopak čas na to nedělat nic? Zkusila jsem dnes obojí a výsledek týž. Jak to mám poznat? Ty možnosti se zdají tak rovnocenné... Ano, spoléhat na Boha je třeba. Když vyskočíte z letadla bez padáku, samozřejmě že se můžete modlit za to, aby vám Bůh pomohl, ale... Ale stále mi zní v uších část písně z Johanky: "Jen tomu pomůže, kdo sám se brání". Kdy uslyším, kdy pochopím, co mi říká, kdy se podle toho naučím řídit? - Ne, jsem založením spíše optmistka, navíc jsem četla Pollyannu (díky které jsem dokázala pojmenovat to, co jsem asi dělala i dřív, tedy schopnost to look at the bright side a ještě více a vědoměji tuto činnost provozovat:). Dnešní den je hodně za co děkovat...

  • Na úžasnou mši jsem přišla včas, u vchodu se potkala s Annou z Francie (jiná Anna než ta, co mě pozvala na oběd:) a mohla jsem sedět vedle ní a sdílet s ní knihu s liturgickými texty, takže se mi mnohem lépe sledovala mše.
  • U výtečného čaje jsem si popovídala s velmi milým pánem, díky kterému jsem se v Cc cítila moc hezky.
  • Zkusila jsem mnoho nových, výborných jídel, pomohla jim zlikvidovat zbytky a mám recept na quiche, který jistě doma vyzkouším.
  • Viděla jsem nádherný západ slunce a mohla jsem nést důsledky své marnivosti, která mě přiměla vzít si dnes sukni, a být hrdá na předvídavost, která přibalila hrubé silonky.
  • Měla jsem možnost se podruhé rozloučit s rodinou Anne, dokonce i s oběma jejími dětmi, což se mi poprvé nepodařilo.
  • Mohla jsem jí dát požehnání, což jsem chtěla udělat jak poprvé, tak podruhé, ale až potřetí jsem k tomu našla odvahu.
  • Mohla jsem zažít pocit, že mám kam jít, že mě trpělivě přijmou, ať se děje co se děje (pokud tedy překročím svůj stín a iracionální strachy z toho, jak to asi bude vypadat a kdesi cosi:).
  • Můžu za 40, 50 let vyprávět svým vnoučatům (dá-li Pán a budou nějaká a dožiju se:), jak jsem kdysi dávno v Anglii seděla u cesty jak Vladímír a Estragon a jak mi zabrněly nohy, když jsem po tom dlouhém sezení seskočila ze zídky.
  • Můžu děkovat za to, že mám tolik příležitostí k rozhodování.
  • Můžu děkovat za špatná rozhodnutí, protože mě učí svěřit minulost Pánu a třeba přestat smutnit nad tím, co jsem zpackala.
  • Můžu děkovat za to, že mí přátelé dostanou šanci mi dát vědět, že mě mají rádi, i když je třeba občas zklamu.

Vypadá to, byl to hezký den, nemyslíte? :)