Ahoj moji milí,

už několik lidí se ptalo, kdy bude další pokračování seriálu, takže vám alespoň touto cestou posílám další dopis o tom, jak se mám, co dělám a tak vůbec. Bude o výletu do Bathu a taky trochu o tom, co jsem dělala ve dnech následujících (to bude v dalším příspěvku).

Ve čtvrtek byl další day off, a protože nechci přijet domů a říct, že jsem nic neviděla a nikde nebyla a jen to tu přetrpěla, rozhodla jsem se vyrazit na výlet do Bathu bez ohledu na to, jaké bude počasí (tedy, ne tak úplně, kdyby hoodně pršelo, asi bych nevytáhla čumák z postele:). Je to město s velmi dlouhou historií, dříve obývané Římany, po kterých tam zůstaly antické lázně, později pak místo, kam se jezdili rekreovat Ti, kteří něco znamenali (další důvod, proč bych tam neměla chybět, že?:), a do kterého zasazovala své romány třeba Jane Austenová. Před cestou jsem si zkoušela najít nějaké kešky, které by mě mohly provést městem po místech, které třeba nejsou zas tak profláklé, ale jistě hezké a něčím zajímavé. Všechny (dlouhé) přípravy však byly poněkud zbytečné, neboť se v Bathu moje (půjčená) GPSka nemohla zorientovat, ale to jsem zjistila až později.

Vyrážela jsem a lehce mrholilo, všude pod mrakem, na vlak docela narychlo, představa zpáteční cesty bez vyzvednutí někým z rodiny (to jsem se dozvěděla při cestě, kdy mi mamina řekla, že jak dá malého spát, tak pro mě nemůže přijet a že neví, kdy se táta vrátí, aby mě vyzvedl – ale myslím, že už tehdy věděla, že si vyrazí někam ven a že tedy táta bude muset zůstat doma a nebude moci pro mě přijet… no, tolik k mým nepodloženým spekulacím…), které tedy znamenalo časové omezení výletu, zima. Mraky visely nízko a já velmi pohodlným, moderním a tichým vlakem vyrazila směr Swindon a následně Bath. Na nádraží jsem si bleskem koupila mapu a zamířila si to směrem k RC kostelu, protože mi paměť říkala něco o tom, že ve 12 tam bývá mše. Mé tempo se radikálně změnilo v šourání, jakmile mi došlo, že je dávno po druhé hodině a připadala jsem si jako blbec, protože na každém rohu byly stojany s mapami a směrovky, takže se investice do mapy jevila jako zbytečná (ehm, stejně jsem ji pak někde ztratila, no co už:).

A tak jsem, pokleslá na duchu, zapadla do prvního (mimořádně hezkého!) kostela (sv. Michal za hradbami?), který jsem potkala. Vstupovala jsem nesměle, potichu, nevěda, co očekávat. Těžko popsat, co se mi honilo hlavou, když jsem vešla a došlo mi, že je tento kostel proměněn v kavárnu – poměrně živou, plnou cinkání lžiček a talířků, hovoru a hudby – a asi něco jako přednáškový sál (popř. místo, kde se slaví mše o nedělích – to mi zůstalo utajeno). Měli tam něco jako kapličku, místnost určenou pro rozjímání, ale nedostatečně oddělenou od okolního ruchu a i tam byly zavedeny repráčky s hudbou, tedy ne přesně to, co jsem hledala. Ale Šéf si vždycky najde nějakou cestu – na židličkách byly bible a otevřela jsem si něco o plodech Ducha Svatého – pokoj, radost, láska, zdrženlivost… no prostě něco, co jsem asi potřebovala slyšet :).

Pak jsem se vydala prozkoumávat město, po cestě jsem potkala YMCA centrum, kde jsem si dala oběd, a svět byl najednou o něco hezčím místem:).  Vyšlápla jsem si na kopeček, který nabídl moc pěkný výhled na okolí, i když ani tam nebylo mnoho klidu – hluk aut byl všudypřítomný. Věrna názoru, že město nejlíp poznáš, když se v něm ztratíš, jsem zkusila jinou zpáteční cestu a potkala při ní kostelík, ke kterému mé kroky směřovaly původně. Nevěřila jsem, že by mohl být otevřen i mimo dobu mše (ehm, v deset ráno, takže ani kdybych dorazila dřív, tak to na nic nebude:), ale byl. Další věcí, která mě dostala, bylo, že byl otevřen a byl prázdný. Bez jakéhokoliv dozoru, služby, hlídačů, mříže oddělující místo ke koukání a zbytek kostela s cennými věcmi… Pár fotek v galerii. Ani nevím, jak dlouho jsem tam zůstala, ale odcházela jsem radostnější a pokojnější.

Následně mé kroky směřovaly směr Royal Crescent – jediné místo, které mi ještě ze školy utkvělo v paměti a které jsem fakt chtěla vidět. Musím ale říct, že jsem podle fotek čekala… prostě víc. Nicméně když vyšlo sluníčko, i ta místní architektura se mi líbila :).

Docourala jsem se až do centra, okoukla obchody, nahlédla do místní katedrály (no, tři lodě, transept, který má v jednom ze svých ramen varhany – velikostí žádný Petrov –, ale zato nádherné vitráže jak v chórové a vchodové části, tak ve všech dalších oknech, a strop s nádhernou vějířovitou klenbou) a do lázní jsem po zklamání z Crescentu a šíleného vstupného ani nešla. Ještě chvíli po tržišti, otestovat, jestli se přece jen moje GPSka nezvetí (nezvedla:-/) a hurá na vlak zpět.

Mraky visely stejně nízko, jako když jsem odjížděla, ale naštěstí bez deště. Vystoupila jsem ve Swindonu, abych od tama jela busem směr CW. Chvíli jsem ale myslela, že se domů nedostanu, protože jsem neměla drobné na jízdenku (Myslíte si, že v neděli řidiči vozí na rozměnění hloupé pětilibrovky? Proč by to dělali?:) – naštěstí se po oslovení asi tuctu lidí (moc víc jich tam nebylo a jak se odjezd busu se kvapem blížil, můj neklid docela rostl:) našla paní, která se se mnou o drobásky podělila. Ani řidič na mě nezapomněl a tak jsem šlapala jen asi 20 minut do naší vesnice, toš dobrý. Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme už jsme tu :).