Tak tuhle větu jsem slyšela v jedné přednášce a uvědomuji si, že se jí řídím již od začátku svého pobytu tady :). Sice je to myšleno trošku jinak, než jak jsem to aplikovala, ale úspěch mého postupu také není vyloučen, neboť ke konci kvapem spěji.

Jsem ráda, že jsem psaní včerejšího příspěvku nechala až na dnešek, protože jsem vše viděla velmi, velmi černě. Proč? Protože jsem byla hladová, unavená, unavená, unavená. Proč? Protože bylo potřeba, abych měla týden bez "day off" a to znamená, že můj milý čtvrteček, den, kdy jsem se mohla uprostřed týdne zrehabilitovat a načerpat síly, abych to nějak přežila do neděle, byl den pracovní.

No, ale co ten pátek? Po studeném čtvrtku jsem se budila do mlhy husté, že i Rákosníček by potřeboval GPSku, a zima byla - no, i na zdejší poměry velká. Zůstala jsem sama doma s prckem, takže jsem se pokoušela ho alespoň trochu zaměstnat, abych mohla uklízet, ale nějak to nešlo a byl protivný. Nakonec se ale douklízet povedlo a vyrazili jsme ven na procházku se psy (ehm, a s kocourem. Od té doby, co po očkování může ven, ho kolikrát celý den nevidím - buď proto, že vyrazí ven na lov, nebo někam zaleze a spí :). Opět jsme vyrazili s kočárem, ale protože je to procházka - od slova chodit, tak jsem taky chtěla, aby chodil i on. Já vím, jsem strašná. On si to taky myslel a svým řevem to dal kvalitně znát. Pohyb potřebuje nejenom pro zdraví své, ale také naše (když je nevybitý nebo naopak utahaný/hladový, tak roupama neví coby). Kdo by to byl řekl, že jednou budu schopná při jeho řevu nepropadnout panice? Myslíš, že tak otupím i vůči svým dětem?

Taky jsem vařila - víš co? Těstoviny. S čím? S ničím, prostě těstoviny. Na oběd je měl prcek s máslem, na svačinu s máslem a sýrem, na večeři s máslem, sýrem a kečupem. Jednotvárné? Snědl pokaždé plný talíř, i když bych tomu ani za mák nevěřila. Myslím, že kdybych mu je dala dneska zase, tak je zdlábne :)

Byla jsem už z toho všeho hodně unavená, ale pak na chvíli přijela Sharon a vzala prcka s sebou na okružní jízdu, za tu necelou hodinku jsem si připadala jako vyměněná, a když mi ho pak dovezla, šli jsme si hrát na zahradu. Těžko tomu věřit, ale bavila jsem se u toho i já (tedy alespoň chvíli :). Už ho celkem pustily ty pokusy o mé přejetí traktůrkem, ale pobavil něčím jiným - rozběhl se na balón a pak ho celkem zajímavým způsobem přeskočil/obskočil - u koho to asi viděl, chich?:) Nebo utíká smě houpačka, na tu se vydrápe, já doběhnu a sednu si vedle něj a on tak do pěti minut vyrazí za nejbližsím balónem :) A taky jsem si na sebe upletla bič - vlezl mi na záda a já ho tak začala vozit - co myslíte, jak těžké je přesvědčit dítě, že už je člověk fakt utahaný a že by mohlo slézt? No ale zase to poskytuje hodně možností, jak viset ve vzduchu, být pokládán na zem hlavou dolů, nechat se držet jen za nohu s smát se jako blázen (zatímco já vysílám střelnou modlitbu, ať ten šílený manévr dokončíme ve zdraví, protože byl všechno možné jen ne plánovaný:).

Dneska jsme si hráli v té jejich herně a našel si novou zábavu - "útočit" na mě malým slizoidním dinosaurem (přírodovědci opět omluví mou nestydatou neznalost prehistorických potvor). Jak se to dělá? No, to se popadne dinosaurus, zaměří se poloha Evičky... chvíle koncentrace... a vyrazí se s velkým uááááááá směrem k ní. Útok ji povalí a to dá příležitost na ni padnout a nechat se lechtat a smát se a pak třeba vyhodit do vzduchu nebo se stát na chvíli letadlem... Znáte takové ty scény ve filmech, kdy se nějaký záběr natáhne na trojnásobek času, aby se podtrhlo kouzlo/děs okamžiku, byl prostor pochytit všechny detaily, člověk se mohl vžít lépe do děje..? Tak přesně takový pocit jsem měla dneska po jednom takovém útoku dinosaurem. Slyším křik, jsem povalena na záda...zvedám prcka do vzduchu... já svírám jeho, on svírá dinosaura... dlouhý upřený pohled do očí... koukáme na sebe, smějeme se... a on se směje tak mohutně, až mu zvlhnou rty, utvoří se průzračná kapička, do milisekundy je z ní kapka velikosti lesní jahůdky... a ze skutečnosti, že Newton byl Angličan, se dá vyvodit, že jsem skončila dobře poslintaná :))

 

Dneska to vůběc nebylo špatné. Přes den mě drželo při vědomí hlavně to, že je již sobota a že to znamená, že ze zítra neděle a já mám konečně to vytoužené volno a pak už jen pět dní a šmitec, finito, konec práce (= "myšlenka na konec" v praxi:) Dopoledne nějaké hrátky a trocha úklidu, pak řádění venku. Fotbal ho už moc nebere, má tu 3 míče 3 různých velikostí a končí to tak, že kopne do jednoho, kouká, jestli za ním běžím, změní směr a běží ke druhému, kouká, jestli ho (pro)následuju, pak do něj možná kopne a fičí buď zpět k prvnímu, nebo ke třetímu... Dávala jsem ho spát docela pozdě, právě proto, že jsme byli venku až po poledni, tak spal jak dudek (i když podle toho, jak řevonil mamči, jsem si pak zatančila výtězný taneček alá Joei:).

Dcerka se cítila uražena, že ji rodiče nevzali tam, kam jeli, a tak u kreslení moc dlouho nezůstala a byla docela protivná a já tím pádem bez možnosti se jí zavděčit, ale budiž jí omluvou, že šla den předtím pozdě spát a byla utahaná. Potom taky usla, takže jsem měla čas si číst, což je k neuvěření. Hrozně mi to pomohlo, osvěžilo a spolu se sluníčkem velmi občerstvilo. Prcek spal snad celou věčnost, až jsem se chodila koukat, jestli je v pohodě (venku měl takový nehezký držkopád, s tátou jsme k němu hned vystartovali, naštěstí nic vážného, ale fakt to vypadalo docela drsně). Jeho sestřička však bohužel taky, takže teď je tu se mnou v pokoji, usla konečně na pohovce (po drobných prostestech, že musí UŽ v osm do postele, pak roupy při čtení pohádky, pak přišla, že prcek křičí (což tedy byla pravda, ale zase tak zlé to nebylo, asi mu jen vadilo rozsvícené světlo, které ona chtěla nechat, a po chvíli přestal), pak znovu ještě jednou, že se bojí. Co s ní chcete dělat? Podle mě je jen mírně namíchnutá na rodiře, že si dovolili jít někam ven a nevzali ji s sebou, a navíc nemůže usnout. Přečetly jsme další pohádku, u které jsem já vydatně zívala, pak ještě nějakou dobu hemžení a teď spí. No, nevím, jak mě rodiče pochválí... Ale o to by tak nešlo, jen bych si docela dát sprchu a šla si sama lehnout, což jde ale těžko, neb nevím, kdy se rodiče vrátí a jestli se náhodou dceruška nevzbudí a nebude mě hledat.. Takže asi padnu zemdlená někde vedle ní... Ne, zas tak strašné to není, ale poněkud nemilé ano :).

Hodně jsem psala o prckovi, ale o tom, jak si hrajeme s malou moc ne. Ono toho vlastně není ani moc ke psaní, protože je věčně někde. Na koních, u kamarádky, s kamarádkou, v Německu, se Star, kouká na telku, lítá kolem mámy nebo je s ní na nákupech někde ve městě... Přijde mi trošku rozmazlená a poněkud více si vynucující pozornost, na druhou stranu se jí není co divit - které dítě by nestálo nestojí o pozornost svých rodičů? (Ehm, které MALÉ dítě, puberťáky nepočítám;-). No, tak spolu jsme si hrály (když nepočítám dnešní pokus o kreslení) všeho všudy dvakrát a to s poníkama nebo s bárbínama, kterých má asi milion (děkuji, rodičové milí, že jsem jich neměla nikdy tolik!). Má takové ty barevné poníky s dlouhou hřívou, co se usmívají, že to člověku za chvíli leze na nervy. K mé radosti došlo také na to, abychom koníkům zaplétali hřívu a žíně, což mě docela bavilo. Nemůžu si uvědomit, jestli jsem někdy nějakého měla, ale pamatuju si na jeden časopis, kde podobní koníci vystupovali, ten jsem jako malá měla strašně ráda:) A vzhledem k tomu, že jsem se osvědčila jako dobrá česačka či spřádačka (pletich, chich:), tak jsem od prvních okamžiků pověřena splétáním copů a cůpků nejrůznějších druhů. Abyste si pořádně uvědomili, jak zodpovědná to je činnost, vezměte v potaz, že podle toho, která (! všechny jsou holky. Ale nechtějte po mě vědět, jak se to pozná:) z poníků má zrovna nejkrásnější hřívu, je ta či ona jmenována královnou stáda :).

Inu, to je asi pro dnešek konec povídání o tom, jak se mám a co dělám. Pokud se Ti to povede, budu moc ráda, když tenhle příspěvek budeš číst jako mail a třeba mi pak do komentáře, vzkazu či mailu na oplátku napíšeš, jak se máš, co děláš, odpověď na některou o mnoha otázek, které tady padly... :)