Díky HejTiho článku jsem sedla po dlouhé době k blogu, abych se taky podělila o to, co pro mě znamená růženec. Napadají mě jen takové střípky, nejsou chronologicky, ale to snad nevadí...

 

 

Je mi asi třináct, držím v ruce růženec, co má zlatý křížek a "křišťálové" korálky, ukládám ho do krabičky a říkám si, jak je krásný a že už je to určitě můj třetí. Líbilo se mi nechat proklouzávat jednotlivé korálky mezi prsty, ale nemodlila jsem se, ne tenkrát. Vlastně nikdy jsem ho nepoužila, přestože je posvěcený a jistě darovaný s láskou...

Sedím se třemi kamarády v malém červeném autě a na můj vkus příliš velkou rychlostí se přibližujeme k Brnu. Je nedělní podvečer, slunce zapadá podobně hezky jako dnes a já jsem moc vděčná, že se jdeme modlit. Tedy nejen vděčná ale taky trochu zahanbená, protože bych dala dohromady leda radostná tajemství. Ale naštěstí na mě vychází jen jeden desátek a nejsem to já, kdo musí modlitbu ukončovat. Uf, zvládla jsem to a je to za mnou...

Je teplo, krásný podzimní den, tak proč se nezastavit u dokořán otevřené kaple vzkříšení? Když je tam jen klekátko před oltářem Pána, který vstává z mrtvých a je den, kdy se modlí slavná tajemství? Klečím, mám sukni, bolí mě kolena, snažím se. Proč se nesnažit, když je tolik za co děkovat?

Je večer, tma, sedím s koleny přitaženými k bradě na pohovce, v jejím rohu a ještě v rohu místosti. Není mi moc horko, asi jako teď. Přemýšlím a žmoulám dřevěný desátek, malinký, z Medžugorje. Nespím, ale nemám k tomu daleko, modlím se a dávám kus srdce za každý desátek, za každého člověka, za který je obětovaný, za kterého prosím Pannu Marii o přímluvu...

Držím v ruce dlouhý bílý provázek a nadávám. Protože jsem zase udělala o uzlík víc, než jsem měla. Tak zase rozplést, kolik, jeden, dva, tři, to jsem se opravdu hodně zamyslela. Je krásný, pravidelný, dělá mi radost. Ještě umotat křížek, to nejtěžší na celém růženci. Hotovo. Díky Bohu. Za vše. Za zdravé ruce, za schopnost hledat návody a inteligenci porozumět jim. Za trpělivost a možnost sloužit, dělat lidem radost...

Klečím, pláču. Modlím se růženec, ne za sebe, ale za osobu moc blízkou. Jinak nemůžu pomoct. Moc prosím a ještě více pláču, pláču a doufám, že se Panna Maria přimluví, že utiší bolest, která ničí lidská srdce...

 

 

Tohle je pro mě růženec, tohle všechno a ještě vlastně ještě mnohem víc. Modlím se ho málo, často u něj usínám, třeba i za denního dne. Někdy vydžím třeba i měsíc v kuse, pak zase snad půl roku "nemám čas". Ale děkuji za každý desátek, za každou vyslyšenou modlitbu, i za ty oslyšené, za všechen ten pokoj, který Bůh prostřednictvím této modlitby vložil do mé duše...