10. 2. 2012

Sice jsem před cestou dostala radu od buddyho Martina, jak se dostat pohodlně na Odiliengasse, ale to bych nebyla já, abych to nezkusila jinak - pěškobusem. Musím říct, že to byla z Bahnhofu pěkná štreka, ale mělo to i přínos: po cestě jsem potkala obchod, tak jsem si mohla koupit něco málo na večeři a zároveň otestovat, jestli mi funguje karta – hurá funguje :). Je pravda, že vypadalo skutečně trapně, když jsem nákup za 2€ platila kartou, ale mělo to svůj důvod: má veškerá hotovost je 10€ a nějaký ten cent, tak se mi moc nechtělo riskovat, že bych si nakoupila za víc a pak bych to třeba musela vracet... Se svou slovní zásobou bych si asi moc neporadila ;)) Možná i fakt, že se mi ruce natáhly alespoň o dva sáhy, se dá považovat za přínos té předlouhé cesty – byl by ze mě teď dobrý fotbalový brankář, dosáhla bych z jedné strany branky na druhou:))

Cesta trvala trochu dýl, než jsem očekávala, ale alespoň jsem si trošku prohlídla město. A co jsem po cestě zjistila? Že tu je celkem dost Turků, miliony kol (to by bylo, aby se tu nenašlo nějaké nezamčené ;), a že rovné cesty jsou strašně znervózňující – podle svého (zmateného:) citu pro vzdálenost jsem co chvíli soudila, že už tam dávno musím přece být, ale ta správná ulice pořád ne a ne přijít... A to, že jsem se pořád zastavovala, abych si ověřila, že SKUTEČNĚ nejdu blbě, taky na tempu nepřidá :)

Ale nakonec se zadařilo, došla jsem dobře :) Vítala mě vrátná ve stejnokroji podobném tomu zdravotních sester, cosi na mě mluvila, pak dovedla sestru Evu Marii (s tou jsem si dopisovala, super mít jmenovkyni;), ta na mě taky mluvila, byla tam ještě jedna sestra... Nejdřív jsem si myslela, že půjdu bez věcí a pak se k nim vrátím, ale potom jsem (ke svému zděšení :)) zjistila, že si je mám vzít s sebou. Zděšení proto, že jsem zahlídla schodiště a cestou dlouhou chodbou jsem se dozvěděla, že budu bydlet ve třetím patře. Už jsem se viděla, jak bojuju o každý schod a jak se těsně před cílem hroutím a padám zase dolů... ale naštěstí se odnikud vynořil výtah, dovedete si představit, jak se mi ulevilo?:)

Pokoj pro tři mám pro sebe, poličku, skříň, umyvadlo na pokoji, venku ve skříni jsem si nechala bundy a kufr (nepředpokládám, že se tu krade, ale i kdyby – kdo by chtěl kufr s motýlky? A v mojí nádherné nové bundě fialové barvy by se tady případný nenechavec taky moc neschoval – měla jsem po cestě pocit, že tu všichni chodí v černém :). Koupelka a záchod na úplně druhé straně chodby (to asi abych se naučila plánovat a naslouchat lépe svému tělu :-D), varná konvice a sporák v kuchyni v 1. patře (minikuchyňka je i na našem patře, taky v druhém křídle) – a to jsem si stěžovala na starém privátě na to, že bych měla chodit těch 15 schodů dolů do kuchyně, abych si něco uvařila :-D Jak všechno najedou dostává jinou perspektivu... Zpátky do přízemí do velké kuchyně s jídelnou uloupit pár máslíček, abych měla co k večeři, pak do sklepení, kde se skrývá automat na kafe a pár kol, v prvním patře jiného křídla pak pokoje sester, které tu taky bydlí, a kaple. Myslela jsem si, že mě dovede do nějaké malé intimní místnůstky, kde si budu moct čas od času zalézt, ale sekla jsem se – je úctyhodně velká, s poměrně moderním oltářem (bližší popis snad někdy jindy – až si vezmu brýle ;)

Vybalování zabralo mnohem méně času, než to všechno nacpat do kufru (To není fér! I když – nebudu si moc stěžovat, protože místo vytouženého zkrácení balení by se mohl pořádně protáhnout vybalovací proces:)), takže už jsem relativně zabydlená. Je to ale podivná změna oproti privátu – tolik volných poliček, to tedy nepamatuji :)