Přemýšlela jsem nad tím, co mě tolik na tancování baví, co mi dává a čemu mě učí... Je toho hodně. Poznávám sebe, partnerství i Boha.

Tanec a pohyb celkově mi pomáhá vybít se, naslouchat zase trochu svému tělu, učit se ho ovládat, poznávat, co mi vyhovuje a co mi naopak dělá problém, jaká je má osobní vzdálenost s lidmi známými i neznámými, jak je mi nepříjemné či přirozené, že se mě někdo dotýká...

To mě vede k partnerství... vystřídala jsem už hodně partnerů, někdy to bylo zoufalé, jindy neuvěřitelně příjemné, podle toho, kolik toho tanečník uměl. Pohled na taneční páry, kdy muž byl velmi dominantní a žena "běhala, jak on písknul", ve mě vyvolávaly odpor, vztekala jsem se, že to tak je prostě špatně... Ale pak mi někdo otevřel oči upozorněním na to, že žena muže následuje, protože sama chce... Po zkušenostech z tanečních jsem si neuvěřitelně užila taneční laškování, když se mě tanečník přestal bát, přestal se starat o to, že už si nepamatuje přesně kroky, a jen jsme si tak hráli s hudbou... Později jsem byla unešená, když jsem padla do náručí milému, který mě bezpečně provedl i těmi nejnacpanějšími místy na parketě, a došlo mi, jak silný pocit bezpečí mi může někdo dát. Ještě o něco později jsem si uvědomila, že jsou moje tělo a mysl pevně provázané. Když jsem měla starosti, nebyla jsem schopná pořádně tančit, "naslouchat" partnerovi, nechat se vést, trvalo mi hrozně dlouho, než jsem se uvolnila... Jeden partner mě naučil, že tanec není jen o tom, že muž vede, jsou i tance, kde je velmi důležité, aby i žena svou energií "roztáčela", stejně jako ve skutečném partnerství... Moudrý partner vede partnerku tak, aby ho dokázala následovat, pokouší se přizpůsobit její úrovni a nové figury ji učí tak, jak ví, že je dobře přijme...

Tohle všechno, co mě mí tanečníci naučili, mě vede k ještě většímu obdivu k tomu nejlepšímu tanečníkovi ze všech... Vede nás jemně, že to někdy ani nepostřehneme, protože je naše hlava zaplněna starostmi, učí nás kroky trpělivě, podle toho, jak ochotně následujeme a kolik toho už "umíme", nenutí nás do ničeho, čeká trpělivě na nás, až se necháme vést, nešoupe s námi po parketu, ale dává nám možnost uvádět pár do pohybu, přestože touží po té největší blízkostí, nechává na nás, ať k němu přijdeme blíž nebo ho necháme vstoupit do naší osobní zóny, nabízí nám bezpečí své náruče...

Tomuhle všemu mě tanec učí... Není to kompletní výčet ani návod, jak správně tančit, spíš jen... kousek mé taneční minulosti a vyjádření vděku za to, že mě Bůh tímhle způsobem učí...