O tom, že práce kvapná, málo platná, jak jsem sportovala a jak není radno dát na první dojem a kulturní stereotypy. Neděle 4. 3. 2012

Když jsem zrovna nepsala, věnovala jsem se sportu. V pondělí se začal zápis tělocviků, takže jsem se v osm vydala do školy si něco zaregistrovat. Koukám a tam docela dost lidí, ale ne tolik, kolik jsem předpokládala. Od pověřené osoby jsem dostala formulář, pomocí kterého se zapisuje, no a na něm krásné číslo: 1032. Proč začínají tak vysokými čísly? K tomu papírek s harmonogramem a informací, že mám přijít zítra. Prosím? To jsem vstávala tak brzy jen kvůli tomuhle papíru? Kamarádky, které jsem potkala později, mě poučily, že se formuláře začaly rozdávat už v šest ráno (ahá, tak proto tam v osm bylo tak málo lidí, proto někteří seděli opření o zeď ve spacáku, proto já dostala tak vysoké číslo:))… a podarovaly mě dvěma formuláři, které přišly na řadu dokonce ještě v pondělí :) Zjištění, že se nedostanu na pilates ani na volejbal ani třeba na plavání v čas, který se mi hodil do rozvrhu, mě docela rozladilo (to jsem ještě nevěděla, že mě do poloviny předmětů, co jsem si zaregistrovala, nevezmou:)). Já chci zpátky na Muni... Něco ale přece jen vyšlo, slackline, latin dance, a až se oteplí, lukostřelba. Další den jsem si chtěla něco přidat, ale byla jsem nepozorná a dala jsem si špatný den, toš to budu muset jít změnit nebo zrušit, ch jo. Velmi mě lákaly rakouské národní tance, ale zaregistrovat si je mohly jen páry (a ač je to s podivem, bavím se tu víc s holkama než s klukama*:), toš jsem utřela. Tedy, poznala jsem v neděli na prohlídce Grazu jednoho Itala, ale ten byl natolik neitalský – jak vzhledem, tak svou matematickou přesnou myslí, dochvilností, plachostí... a nemá rád teplo (no dobře, to, že si takhle Itala nepředstavuju, vypovídá spíš o mně než o Italech:), takže jsem možnost ho oslovit nakonec zavrhla (abych ho nevyděsila, já naivka:) O pár dní později jsem ale poznala, jak velmi jsem se v něm mýlila: vydali jsme se totiž bruslit.

Ač bez vlastních bruslí docela drahá zábava, určitě to stálo za to! Proč? Dovedete si mě představit na prvním bruslení po (víc než?) deseti letech?:) Nebylo tam moc narváno, tak jsem měla dost prostoru pro experimenty. Nejen otočka na levou ruku způsobila, že jsem měla pádů víc než čeština a další den jsem nemohla chodit – ještě že máme výtah:D

Chvíli jsem jezdila jen dokola, abych si zase zvykla, zkoušela rychlost, i jak se jezdí bez zoubků, kecala s kamarády, experimentovala… A pak najednou: uragán! Někdo mě chytí za ruku, otočí se a bruslí pozadu, podtočí si mě v plné rychlosti, a aniž bychom příliš zpomalili, zachrání mě před téměř jistým pádem. A jede se dál. Ano, správně, Ital na ledě. Asi budu muset přenálepkovat svoje škatulky, protože tohle mi naprosto narušuje můj vesmír! Dal mi chvíli, abych se vzpamatovala, a pak jsme takhle blbli až do konce bruslení. Nikdy mě nebavilo jezdit dvě hodiny jen tak do kolečka, ale po tom, co jsem poznala tohle párové bruslení (ehm, nepředstavujte si skutečně žádné ježdění za ručičky!), nevím no…

Na otestování foťáčku jsem poprosila (hezky německy:) jednu z přihlížejících mamin, aby nám udělala skupinovku. Ještě jsme se nestihli rozprchnout, když ji slyším: Mazej zpátky na led, teď máš trénink. Otočím se, kdopak to mluví, a ona to ta paní, co nás fotila. Ať žijí náhody! :)

PS: Modřiny na obou kolenou mají stále velikost ruky a takovou nazelenalou barvu bez jasných okrajů, ale už se začínají pomalu zbarvovat do fialova, svalovica docela opadla, i kolena už dobře ohnu, takže chodím zase po schodech, a dokonce i levou ruku už dokážu zase gestikulovat poitalsku :)

*Ale teď mě napadá, že mi to vyjde vlastně nastejno – doma by mi stejně taky dali všichni košem :)