V poslední době se kolem mě rojí knížky, články, úvahy a přednášky týkající se toho, že je někdo nezadaný a jak to nese. Hodně jsem přemýšlela nad tím, jestli knížku o životě bez manželství vůbec číst, jestli pak neupadnu do deprese, že nikoho nemám; jestli rýpat do mé spokojené stability a uvažovat nad tím, že to jde taky prožívat jinak - trápit se, cítit osaměle, toužit po partnerství s jiným člověkem. Mít strach ze strachu jak... hloupé!

Hloupými vtipy jsem urážela ty, kteří se rozhodli na přednášku o životě singl jít. Ale proč? Vždyť na tom není nic špatného, vzpamatuj se!!!

Ne, němela to být urážka těch, kdo jsou sami a hledají řešení... Až později mi došlo, že to byla moje vlastní obrana. Obrana před tím, že bych měla být litována druhými kvůli tomu, že z nikým nechodím. Že jsem singl. Nepotřebuji cizí lítost, nejsem divná, jsem v pořádku, není na mě nic špatně (tedy jo, je toho dost, čím jsem specifická, ale to je tak nějak... normální...). Předem se bráním tomu, aby mě jiní litovali. Jak... hloupé. Ale díky tomu jsem si něco uvědomila.

Zkouším nedělat stejnou chybu, která tolik popuzuje mě... Utěšuju ty, co jsou sami, trápí se, touží a jejich touha se nenaplňuje. Nelituji je. Cítím s nimi. Trápím se s nimi. Raduji se, když nacházejí naději. V tom je rozdíl! (sebe)Litování dovede pomalu nahlodat  sebeúctu...

Omlouvám se těm, tkeré jsem kdy litovala místo toho, abych s nimi cítila, sdílela jejich pocity a byla jim oporou... Mrzí mě to. Odpusťte, pokud jsem ranila a ani o tom při své slepově nevím...

 

Bože, mám v sobě hodně něhy a lásky, kterou chci předávat dál. Zdrojem lásky jsi Ty, nekonečný, pramen, který nevysychá, i když si to ne vždy uvědomuji... Láska většinou touží po vyjádření právě ve vztahu k druhému člověku, ale...
Pomoz mi, prosím, milovat právě Tebe láskou plnou a opravdovou...
Uč mě milovat také sebe i své bližní, abych byla lépe připravena milovat toho, ke komu mě snad voláš.