Chodí světem,
nádherná,
oblečená v křišťálových šatech,
čeho se dotkne, proměňuje se, proměňuje se v chladný kov,
kov bez života.
Postrádá lásku, nežije.

Touží. Touží, a přesto nežije. Objeví se, ublíží, mizí. Touha. Dotýká se věcí, lidí, přináší úlevu, zabíjí. Zabíjí muže a ženy, zabíjí pocity, zabíjí klid.
Něžnost uzavřená v křišťálu se pohybuje světem. Prorazí křišťál, vytryskne ven, zahalí stáří. Zahalí stáří, pohladí Tvář, pozvedne padlé. Září. Dotýká se jemně, láskyplně, silně a pevně. Mísení pocitů, poslech hudby, zázračný zpěv. Křivky tonou v úsvitu, slast umírá v zábranách. Něha hladí pulzující život, nevidí oči, které mlčí. Vidí oči, které křičí, křičí uvězněné za stěnami z křišťálu. Vrůstá do země, zanechává za sebou ohnutá stébla trávy, která se zase vzepnou ke slunci. Jiskřící kapky odráží paprsky, vzduch voní ránem, rosou, lesem, ptáky a světlem. Voní dálkou, přátelstvím, blízkostí, vděčností.

Bůh dává rozkvétat ránu, stvořil smysly, dal něhu, obrousil křišťál, osvobodil život. Hladí a konejší rozpukaná srdce, ukazuje nádheru života, svěřuje moc. Nad sebou, nad rozhodnutími.

A cítím vůni lesa,
jehličí, borůvek a světla,
stromů, tepla, pryskyřice,
ostružin a – života.