Večer. Setkání. Těžké. Můj žert zůstává nepochopen, styl myšlení se míjí. Co si říct? Každou otázku pociťuji jako výslech, přestože se za slovy jistě skrývá zájem. Cítím, že druhý napadá něco, co ani neohajuji, tuším nespokojenost, snad i frustraci. Nedovedu se zapojit do diskuse, nevidím nic, o čem bych mohla a měla diskutovat. Musím pryč. Žádná naslouchající technika nepomáhá. Vyhýbavá odpověď, u které jiní vycítí, že se vydali na tenký led, zůstala nepostřehnuta, nebo je záměrně ignorována, protože se znova a znovat tazatel ptá na tutéž věc, o které nechci mluvit. Přímá odpověď, že se nechci o tomto bavit, není dostatečně dobrá. Nemám na to, prostě odcházím. Působí to hnusně, nepochopitelně, mate i ostatní lidi. Cítím se mizerně, naštvaně na sebe i na něj.

Dotazy naléhavě pokládané naznačují, že se až příliš často nedozvěděl to, po čem toužil. Že se lidé z pohodlnosti, potřeby po soukromí, stydlivosti, neznalosti, ... snažili vyhnout jeho otázce. A to buduje potřebu ptát se důrazněji, trvat na svém. Za volbou náročného a hlubokého tématu, které bych mezi neznámými lidmi vůbec nevolila, které mi není příjemné a které sama nahrazuji (často slabomyslými) nicneříkajícími řečmi, vidím touhu navázat kontakt, začít rozhovor. Nedovedu na ni ale odpovědět. Nedovedu naslouchat, dokonce ani být přítomna, potřebuji bránit své já. Ale to plodí jen další naléhání. Potřeba být vyslechnut, pocítit souznění a spřátelit se nebyla uspokojena. Jen jsem přidala další článek do začarovaného kruhu zranění, zdánlivého nepochopení a odmítnutí. To jsem ale nechtěla...

Bože, proč je to tak těžké? Proč mám tak málo lásky k bližnímu?

Prý je někdy největším projevem lásky k bližnímu to, že ho nezabijete.

Občas se přistihnu, jak si říkám: Ó, jak jsi dobrá, dovedla ses s ním bavit celých dvacet minut a nezabít ho... nebo že častuji soucitnými pohledy lidi, kteří se ocitli v podobné situaci. Když si to uvědomím, je mi ze sebe špatně.

Nechci mít ráda lidi jen proto, že bych měla, že je to křesťanské, abych si pak řekla, jak jsem dobrá! Chci je mít ráda pro ně.
Vždyť já sama jsem nekonečně milována, ne pro to, že bych byla kdo ví jak dobrá, užitečná, trpělivá... Ne. Protože jsem Boží dítě a to stačí.
Protože je Ježíš přítel. A stejně tak je Jeho přítelem i on.
Pane, ať Tvůj přítel je i mým přítelem.
Sama to nezvládnu. Ať ve mě miluje Tvá láska.