Ráno. Kostel. První kázání.

Pohyb.

Pohyb, který sem nepatří! Od ochozu boční lodě letí k oltáři pták.

(Ornitologové prominou, že jim nedodám přesný typ ani model – i kdybych MĚLA brýle, z opeřenců poznám leda kosy a kuřata. Jo a puštíka.)

Tak tedy – k oltáři letí pták. Usadí se na nejhornější římse, přeletí na druhou stranu kostela, usadí se na balustrádě, pokračuje horním ochozem, ztrácím ho z očí.
Ne, co tu bude dělat? Jak se dostane ven? Jestli to správné okno nenajde… bude narážet tak dlouho do těch zavřených, až se unaví a umře.

(A někam spadne a začne smrdět, dokud ho před Vánočním úklidem nenajdou dobrovolnice a nevyhodí, řekl cynik.)

Ach jo, co se dá dělat, aby se dostal ven? Zažila jsem to už několikrát, že létavec vlétl do místnosti. Puštíka jsme pustili ještě brzy, netopýr noc prospal na stěně… ale poslední pták se trápil celou noc. Když jsem ho brala do rukou, děsivě se bál a ještě bojoval, ale těžko říct, jestli to pak rozdýchal, nebo ho něco sežralo… S tím nic nenaděláš, holt přirozený výběr…

Hej, soustřeď se na mši! Otec káže, halóóó… No jo, já vím. Dokonce je to zajímavé. Hezké shrnutí o ekumenismu.

Pták letí zase zpátky. Usazuje se na druhé římse. (Jak asi ptačí trus reaguje s pozlacením barokních soch? ptá se památkářské já.) Přelet k zavřenému oknu v chóru.

Soustřeď se.

Pane, jsem tu kvůli setkání s Tebou. Promiň mi nepozornost, mám o něj starost. Pomůžeš mu najít cestu ven? Nemůže za to, že jsme mu do cesty postavili kostel s otevřeným oknem…

Pták, Duch Svatý jako holubice. Let, svoboda, volnost, omezení, spoutanost, uzavření. Jen v kostele naše víra nemá smysl. Potřebujeme víc, máme dávat víc. Musíme ven!