Né, to né...Já tomu nerozumím...
Čemu nerozumíš? Prostě přijde a vezme si ho.
Ale vždyť...
Lpíš na věcech?! 
Ale ne, nelpím... Víš že ne.
No tak?
Ale...
Ano?
Vždyť já ho budu potřebovat...
A nemáš doma ještě jedno?
No, mám, ale... není tak dobré do těchhle podmínek...
Zvykneš si.
Jo, to jo, ale když... ona ho nevyužije, kdežto já...
Už zase začínáš?
No jo, jí tam bude ležet a vytáhne ho jednou za měsíc a tady může být mnohem užitečnější protože já bych ho používala každý den a ...
Ale notak... jak zněla domluva?
Můžu ho používat.
A dál?
Neřekla, na jak dlouho.
No vidíš.
Ale když ona se tak dlouho neozvala...
... až sis na něj zvykla a přivlastnila si ho.
Hm...
Víš, co je správné, že?
...

Ano, lpím na věcech. Zvykla jsem si na své pohodlí a nechci nic měnit. Přestože jsem z počátku brala půjčenou věc jako velký dar a byla jsem stále připravená, že pak jednou někdo přijde a vezme si ji zpátky, po čtyřech letech na to nejsem připravená. Uvědomuji si svoji pošetilost. Vždyť i věci, které JSOU moje, jsou vlastně DAREM, mám je na dobu omezenou a mám se o ně starat, abych je mohla vrátit stejně dobré, jako jsem je dostala.

Jak často takhle přistupuji nejen k věcem, ale i k lidem? Vždyť ani ty si nemůžu přivlastňovat, jako by mi patřili. Zapomínat, že jsou darem, je mnohem, mnohem snazší, pokušení je mnohem větší.

Pane,
dej prosím, abychom lidi v našem životě brali jako dar, abychom si uvědomovali, že Tobě patří stejně jako my. Pomoz nám nelpět na věcech a nenakládat s nimi, jako bychom byli pány všeho. Dej nám pokoru a uč nás vzdávat se našich závislostí.
Amen.

PS: Děkuji za tuto lekci.

EDIT: Brzy, příliš brzy na to prožít tuhle lekci ve skutečném životě a loučit se s někým milým...