Pokud vím, od nás z farnosti jsem byla jediná, kdo jel do Ria. Nikde jsem se o tom nešířila, a proto mě překvapilo, když se mě kamarádky ptaly: „Tys tam byla? A jaké to bylo? Musel to být zážitek…“ Otázky to jsou dobré, sama bych se na ně taky ptala. Odpovědět ale není lehké, na to je třeba si uvědomit, proč jsem do Ria jela a co jsem od Setkání vlastně očekávala…

Proč jsem jela? Protože jsem mohla :)
Chtěla jsem jet, protože na příští setkání už můžu být kdo ví kde, navíc už taky nebudu spadat do kategorie „mládež“. Dalo se čekat, že to bude stát hodně peněz, tak jsem si říkala, že když se mi podaří našetřit, pojedu, a když ne, tak prostě nepojedu. Přihlašování končilo, finance nebyly, tak jsem Brazílii pustila z hlavy. Ale po pár týdnech se objevila ještě další možnost – jedna skvělá holčina sehnala místa na jezuitském předprogramu Magis, a protože se přihlásili fajn lidi a svitla naděje na příspěvek na letenky, brala jsem to jako „svolení“ k tomu, abych se taky přihlásila :).

Co jsem čekala?

Asi setkání. S Bohem, s přáteli, s lidmi. Možnost poznat cizí zemi, zemi, kam bych se sama asi nikdy nepodívala. Příležitost k tomu, být někde užitečná. Myslím, že toho se mi dostalo v štědrosti.

Čekala jsem taky duchovní zážitek. Vím, hodně nekonkrétní očekávání. Ale skutečně jsem se snažila zůstat co nejotevřenější čemukoliv, co mělo přijít. A v tomto kontextu – ano, zážitky nemusí být kladné, hlavně když jsou intenzivní. A intenzivní byly! :)

O tom, co jsem se naučila o sobě, druhých a Brazílii, jaký byl program a co jsme tam zažili snad brzy… Otázky mi pomáhají, proto prosím - ptejte se, zajímá-li Vás něco. Pomůže mi to vybírat :).