Tak tohle je jedno z přirovnání, které mě v interview s papežem zaujaly. Zasáhlo mě, protože z velké části vystihuje můj pocit z Brazílie...

Když jsme doletěli do Salvadoru, kde začínal jezuitský předprogram, naložili nás do velkého, luxusního autobusu s klimatizací, provezli nás uhlazenými letištními pozemky... a já po dvanáctihodinovém letu usnula.

Gate of trees, Salvador Airport

Probudila jsem se, když jsme se proplétali úzkými ulicemi, které lemovaly šedavé, oprýskané, často vybydlené domy, jimž byly sousedy nové i staré různě udržované vily. Vjeli jsme širokou kovovou branou do areálu jezuitské školy, která byla obehnána vysokou zdí. U vchodu/východu a ještě dále neustále stáli místní ve zvláštních trikách, aby byli poznat, a kdo později neměl průkazku poutníka, nesměl dovnitř ani ven.

Když jsme později projížděli naším dalším dočasným domovem - Campinas - každá zeď, která měla nahoře zabetonované skleněné střepy nebo žiletkový ostnatý drát, mě bodala do srdce. Cítila jsem se jako v karanténě, ve vězení, ve skleníku...

Druhý nebo třetí den v Salvadoru nás čekala prohlídka města. Pochopila jsem, že to není blízko a že nás tedy odvezou autobusy. Čekání sice bylo nudné, ale zase nás moc nepřekvapilo - přece jen, dokonalá organizace při mších se musela někde kompenzovat... Asi po hodině, hodině a půl přišla informace. No dobře, půjde se pěšky a hromadně. Jaké ale bylo mé překvapení, když nakonec naše skupina (500 - 1000 lidí) dostala vojenský doprovod. V autech, na motorce, pěšky, stáli a projížděli podél našeho konvoje, v hnědém maskování s nehýbnými obličeji a zbraněmi v rukou. Bylo to... zneklidňující. Hodně.

Jak to asi působilo na lidi kolem? Připadala jsem si jako zvířátko, které je vedeno na porážku. To je tam skutečně tak nebezpečno, aby nás doprovázeli vojáci?! Jaká je zpráva těm lidem kolem? Přijedeme, žijeme si v relativním luxusu školy, když už jdeme mezi lidi, máme s sebou vojáky, aby se náhodou něco nestalo...

Po centru se sice většina pohybovala v tom velkém chumlu, ale jak to šlo, s milým jsme utekli. Ano, svíralo mě v hrudi, když jsme se odpojovali a vydávali se prozkoumat boční ulice centra Salvadoru... Nejistě se k nám přidal ještě další utečenec a bylo nám bezpečněji, tam jsem cítila společenství víc než v tom davu.

Když jsme se odvážili dál, začalo se mi lépe dýchat. Konečně svoboda. Vidíme normální lidi, ne masu křepčící na náměstí... Nebyli jsme sami, kdo se vydal na průzkum, viděli jsme krásné i méně krásné kostely, často vypadaly opuštěně, mnoho bylo oprýskaného... Připadala jsem si jako někde v Portugalsku či Španělsku (nebo tak nějak si je alespoň představuji, nikdy jsem tam nebyla:), a ne v třímilionovém městě...

Salvador, Old city centre

*Chtěla jsem vložit některé z vlastních fotek, ale já sama jsem foťák s sebou do města tahala minimálně a milému ho minulý týden ukradli. Inu, škoda. Vemte prosím zavděk alespoň ilustračními z webu...