Nejdříve troška kontextu.
Můj milý odjel, to už jsem psala. A já se rozhodovala, jestli něco nechám překvapením, nebo mu to povím sama, to už jsem taky psala. Kamarád mě dnes jemně upozornil, že když už něco dám na Signály, tak už to pro mého milého asi takové překvapení nebude :). To se ale spletl (ten kamarád:). Byli jsme totiž s milým na setkání v Riu a zatímco jsem já jako hodná holka jela domů, on jako dobrodruh ještě zůstává, aby poznal krásy Jižní Ameriky. Loučení pro mě nebylo lehké, ale... Myslím, že po tom, co se mnou musel být tři týdny, si ten měsíc zaslouží ;).
(No dobře, důvodů pro mou neúčast na expedici je hafo a ani on nebyl nadšený z odloučení, ale co - lepší to brát jako odměnu než jako útrpení, ne?:)

Mám teď alespoň hodně času přemýšlet.

Kdysi se mi jeden kamarád svěřil, že se svou slečnou spolu začali chodit už s vědomím, že se chtějí vzít. Tenhle přístup mi moc imponoval. Nebylo jim patnáct, zhruba věděli, kam směřují, nebylo to rozhodnutí po jednom rande v baru, neb se znali. Sice se během doby chození jednou rozešli, ale nebylo to na dlouho - zase se k sobě vrátili, vzali se a nyní jsou už rodina.

Ač příběh končí happyendem, to rozchodové intermezzo mě trošku zneklidňuje.

Musí to tak být vždycky? Musí se dva rozejít? I když jim vše klape a Ti dva vědí, kam směřují? Nebo stačí jen nějaké odloučení, aby si ověřili, co chtějí? Odloučení pro to, aby se člověk mohl na vše podívat s odstupem, udělat si v sobě pořádek, ujistit se, že je to skutečně směr, kterým chce jít? Aby se dva mohli pro sebe opět rozhodnout? Nešlo by to i bez toho?

Doufám, že milý prožije krásný čas. Čas, který mu přinese nejen cenné poznatky o dalekých zemích a místních lidech, ale také o něm samotném. A že se i přes ty krásy, které uvidí, bude rád vracet domů.

A doufám v to, že tohle odloučení poslouží k také tomu, aby si uvědomil, jestli v nás vidí svou budoucnost. Snad ano.