Nečekejte filosofickou úvahu. Řeším teď drobné neshody na privátě, které krom nehorázného množství vzteku, které ve mě probouzejí, ale přinášejí taky dost příležitostí k zamyšlení. Jen tedy nechci zapomenout, co mě tyhle dny učí o mě samotné i o tom, jak vidím svět. Bohu díky za to.

(Komu by to přece jen bylo málo, může vymýšlet teorie o kontextu vzniku.;)

... lidské sobectví mě paralyzuje. A asi mě nikdy nepřestane udivovat. Ale - dobrý způsob, jak mi ukázat, že normálně vlastně žiji mezi lidmi, kteří jsou úžasní?

... horší, než člověk, který mě má rád a dělá věci, které se mi nelíbí, je snad už jen člověk, kterému jsem ukradená a dělá věci, které se mi nelíbí.

... jsem vděčná za charakter muže, ke kterému můžu patřit. A chci, ať to ví.

... špatná nálada se šíří. A to rychlostí světla. I podprahově.

... mám ráda kontrolu nad svým životem. Jen na to občas zapomínám. A chci, ať nade mnou má kontrolu Pán. I na to zapomínám. Často.

... některé situace jsou tak absurdní a blbé, že stojí za to si počkat, až přejde vztek, abych se jim mohla zasmát. A někteří lidé konec konců taky.

... je úžasné pozorovat, jaké rady lidi dávají. Většina radí eliminovat problémovou osobu. Nutno přiznat, že často velmi nápaditými a vtipnými způsoby. Málokdo ale poukáže na to, že je možné změnit jen sebe. A když se věci neřeší, je to jistá cesta k tomu, aby přinejmenší zůstaly tak špatné, jak jsou.

... je těžké hledat rozumné hranice. Kdy ještě nastavuji druhou tvář a kdy už je to zbabělé bolestínství? Kdy už oplácím zlé zlým a kdy se právem ohradím proti špatnému chování?

Díky, že mám nad čím přemýšlet...