Sedí v pokoji osvětleném jen malou růžovou lampou, nohy si hřeje na radiátoru, u prsu jí konečně usnulo třítýdenní dítě. Kouká do žlutých zatažených závěsů a pláče.

Bože, tak tohle mě čeká ještě rok? Pět dětí krát dva roky, to je deset... Hospodine, to nemůžeš myslet vážně...

Smrká, utírá si slzy z tváře. Zbytečně, jen dělá místo dalším.

Lituje se a zároveň opovrhuje sama sebou za svou neschopnost vcítit se do dětského pláče nebo s ním alespoň soucítit, za mechanickou péči, za mlčení místo vlídného konejšení, za chuť na něj zakřičet, ať toho už konečně nechá...

Zloba a vzdor získávají navrch. Podle sestry je mateřství krása a zázrak. Co (jako bezdětná!) vidí a já ne? Mně mateřství naprosto neuspokojuje!

Emoce pomalu odeznívají. Co je vlastně to "mateřství", které by mě mělo uspokojovat? Co to je PRO MĚ?

Prosí Hospodina, aby ten čas, který ji čeká, nebyl promarněný. Prosí o to, aby jí pomohl dát mateřství význam.

A Hospodin odpovídá...

Mateřství je být s dítětem, držet ho v náručí, i když pláče a já mu nemůžu nijak pomoct. A třeba plakat s ním.

Mateřství je mít ho ráda, jak nejvíc dovedu - i když to nebude k chlubení.

Mateřství mě nemusí uspokojovat. Je to služba.

Mateřství je příležitost žít své povolání od Boha: bezpodmínečné přijetí.