V diskusních fórech narážím často na příběhy o rozdílných názorech na výchovu a pozoruji vzájemné zraňování a až militantnost v reakchích a radách. Někdy je i kolem mně zbytečné napětí…


O víkendu přijela návštěva a rozhovor mezi přítomnými se prokládal dobře míněnými radami týkajícími se našeho miminka.
Nervy mi už tekly ve chvíli, kdy jsme se chystali ke krátké průzkumné procházce: hned z několika směrů se linuly hlasy, které by to a to dělaly jinak. Měla jsem chuť poslat všechny tam, kde slunce nesvítí, ale přece jen zvítězila úcta ke starším a neřekla jsem nic.
Přestože nic je na můj temperament poměrně dobrá reakce, přála bych si umět upřímně říct…

Moc si vážím toho, že vám záleží na našem miminku. Děkuji.

Je pro mě důležité, co si myslíte. A co si myslíte o mně.

Když se někam chystám a slyším vaše rady a komentář k tomu, co právě dělám nebo jak jsem se rozhodla, jsem nervózní. Je pro mě moc těžké se soustředit na to, co naše miminko skutečně potřebuje. Soustředím se na instinktivní potřebu se bránit a nedovedu rozlišit, jestli pláče proto, že mou nervozitu cítí, nebo jestli je hluboce nespokojené.

Potřebovala bych ticho a klid k tomu, abych se o něj teď postarala tak, jak to považuji za správné.

Moc ráda si s vámi v klidu popovídám o tom, proč věci dělám tak, jak je dělám, a vyslechnu si vaše zkušenosti. Souhlasíte? Kdy by se vám to hodilo?

 

EDIT pro @JiKu: Jadrny zaver na prani ;)