Je tu den D. Před domem stojí napěchovaná felinka s vrchovatým vozíkem a já stojím v téměř prázdném bytě. Prostor se zdá být ještě větší, než dřív, a kroky se bytem dutě rozléhají. Poslední pohled, jestli máme skutečně všechno, zavřít, zamknout. Klíče strkám do kapsy a sbíhám ze schodů.

Čeká nás cesta na sever, do východních Čech, do podhůří Orlických hor, na vesnici o sedmdesáti pěti číslech, do jednoho pokoje ve čtyřmi generacemi obývaném stavení.

Po veleslavném příjezdu krabic, který je už třetí během tří dnů, se tu nedá téměř hnout. Není divu, však pokoj je v porovnání s předchozím bytem čtvrtinový a krom krabic se tu povalují všeliké skříňky, neb kuchyň ještě čeká na dokončení.

Bohu díky, že jsou prázdniny a že Mimínek ještě neleze, protože by tu velmi snadno přišel k úhoně. Muž nastupuje do práce, takže vybalování a lehčí dodělávky jsou na mě, ještě že tchýně s babičkou obětavě hlídají. Jde to pomalu, ale motivace v podobě první návštěvy je veliká. (Tak veliká, že mi pomůže učinit velkolepý objev: Věděli jste, že se do manželské postele vejde 12 banánových krabic knih?)

Po pár dnech za námi tchýně s vážnou tváří přichází: "My jsme s babičkou přemýšlely... "

V hlavě mi okamžitě startují myšlenky: jsme pomalí v zabydlování, všude se válí věci, omezujem je, děláme hluk, nestaráme se o vnouče, jíme jejich jídlo, málo uklízíme, vnášíme chaos...

"... jestli byste nechtěli ještě jeden pokoj?"

Cože? Koukám jako z jara, žaludek se stáhl, srdce nadskočilo. Ještě jeden pokoj!?! S manželem na sebe nevěřícně kouknem:

"To je jako by se mě v práci zeptali: Nechcete povýšit? Budete mít víc peněz, míň práce a zodpovědnost stejnou. Souhlasíte?"

A tak se ještě trošku stěhujem.

 

Kamarádi se děsili, jak se sem vejdem: "Jen jeden pokoj? To vám přece MUSÍ udělat víc místa!" Musí? "Nemusí," odpovídala jsem klidně s myšlenkou na to, že švagr nám už tak vyšel vstříc, když nám přenechal svůj větší pokoj, přičemžsi nechal nasáčkovat všechen starobylý nábytek do toho menšího.

Velkorysá nabídka, která (pro mě tak překvapivě) přišla, mě naplňuje vděčností k těm, kteří nelpí na letitých pořádcích a jsou ochotni se uskromnit, abychom se my měli lépe. Jsem taky moc ráda, že jsme si více prostoru nevynucovali - protože svoboda dárce posouvá dávání ještě o kus výš...