Dějství první. Neděle odpoledne:

Beru do ruky lavor. „Budeš tu chvíli s malým? Skočila bych pověsit prádlo.“
Manžel: „Babička ho už pověsila.“
Nazlobeně odkládám lavor. „Cože? Kdy?“
„Asi před čtvrt hodinou.“
„Proč? A kam ho pověsila?“
„K sobě.“
„Jako k sobě do pokoje? Tak to by nám ho mohla i vyžehlit,“ dodávám ironicky.
„No, to je dost dobře možné…“

Po tomto víkendu si doma připadám spíš jako na návštěvě. Měla bych být vděčná, honí se mi hlavou, co by za to daly jiné maminy, nejen samoživitelky, kdyby jim někdo hlídal, vařil, nakupoval, pral, žehlil, … Já ale nadšená nejsem, spíš se zlobím.

  • Na přílišnou nevyžádanou aktivitu, která mě zbavuje odpovědnosti za vlastní domácnost (nebo co já za vlastní domácnost, asi jako jediná v domě, považuju).
  • Na svou nevděčnost a bezradnost.

Dlouho přemýšlím, jak z toho ven (jinak než stěhováním – útěk nepovažuji v tomto případě za dobré řešení ;-), ale protože fakt nevím, modlím se, aby do toho Pán nějak vstoupil.

Konec prvního dějství.

~

Dějství druhé. Pondělí dopoledne:

Babička bez klepání vchází do dveří: „Jé, už ste vzhůru, japak ste se vyspali?“

Otázka směřuje na Mimínka, takže dokud se pohled neobrátí na mě, neodpovídám.

„Já sem tu ráno byla, zdálo se mně, že se tu svítí, ale to ste měli zatažený závěsy, vy ste eště spali. ... Nevadí, že sem Vám pověsila prádlo? Když sem viděla to sluníčko, tak sem si poudala, že vám ho pověsim...“

Nádech, výdech. Pohled do dobrácké usměvavé tváře. Odpovídám upřímně: „No, já jsem se zlobila,“ ale už jsem taky schopná úsměvu. „Víte, já tady těch povinností zas tolik nemám... když vy si nechcete nechat posloužit, tak dobrá, ale svoje věci bych si potřebovala obstarávat sama…“

Babička přislibuje, že už to tedy dělat nebude, že chtěla prospět, a ještě si chvíli povídáme. Během času mimoděk zjišťuju detaily – a s nimi také to, že věci nejsou vždycky tak, jak se zdají.

Včera babička venku sundala SVOJE prádlo, abychom měli na sušáku místo pro to NAŠE, a donesla si ho dovnitř doschnout. Zlobila jsem se tedy zbytečně. Když dnes ráno viděla, že je pračka ještě pořád plná a venku hezky, tak ho dala sušit, aby nám prádlo neplesnivělo. Neomlouvala se tedy za včerejšek, ale za dnešek.

Připadám si jako blbec, na pravou míru už to ale neuvádím.
Přemýšlím, k čemu to vlastně bylo dobré. Možná k tomu, že jsem měla čas prosit Pána pomoc - a že jsem mohla již s klidnou hlavou babičce říct, co potřebuju. Bohu díky za rozvahu i za to, že ji za mnou poslal...

Konec druhého dějství.

~

Teď ještě trpělivost a dopilovat to klepání… :)

 

~~~~

* Pro manželské odborníky, kteří by mi chtěli poradit, že konflikt má komunikovat ten, čí rodiny se to týká:
Toho se zuby nehty držím, přestože raději věci řeším přímo. Jenže tady taky asi pramení moje bezradnost. Manžel se necítí dobře v konfrontacích, takže ho nechci do žádných nutit ani stavět proti vlastní rodině. Navíc on sám je velmi tolerantní, téměř nic mu nevadí. Pokud se tedy vyhradí vůči něčemu, co se jeho samotného týká pouze zprostředkovaně, stejně všichni vědí, „odkud vítr fouká“...