Rodinná dovolená na chalupě v typické beskydské osadě roztahané přes půl hor.

Po snídani se od chaty pod námi začíná ozývat vrčení - majitelé provádějí terénní úpravy. Za dob bezdětných by mě to nechalo chladnou či by mě to spíš štvalo, protože nemám klid na čtení a válení, ale teď je to jinak. Mimínek se hluků nejen nestraní, on je dokonce vyhledává. Dolů se prostě MUSÍME jít podívat!

Když přijdeme blíž, vidíme, že starý pán něco kutí. S mladým pánem se dáváme do řeči a syn mu "pomáhá" nakládat dřevo. O přestávce pan bagrista dokonce nechává Mimínka vyšplhat na bagr a ozkoušet, co šaltrpáky vydrží. Fajn lidi, říkám si, a trochu lituju, že tu nejsem sama za sebe - minimálně s tím mladým by se dobře kecalo u piva a třeba by se ještě muž dozvěděl něco o tom, jak chatu přestavovali.

Až odpoledne si všimnu, jak velká a drahá auta u chaty stojí. Hned mě napadá: Ty jo, ti jsou asi dost bohatí. No jo, jinak by si vlastně nemohli dovolit takovouhle chatu a ještě ji celou rekonstruovat... S takovouhle výbavou chlapík asi nebude nezaměstnaný, spíš PAN podnikatel, že ho tu vídáme dopoledne co dopoledne... Tyhle a podobné myšlenky se mi roztáčejí v hlavě. Vzpomínka na přátelské chování se rázem mění na zdvořilost, zájem o krásné místo na podnikatelský záměr. Nemůžu si pomoct, ale mé naladění vůči těm lidem se z "velmi pozitivní dojem" mění na "spíše negativní".

Když si to uvědomím, jsem sama sebou a tou změnou vnímání docela zaskočená. Ne! Zájem skutečně vypadal upřímně a zručnost a pracovitost přece není výsadou chudých.

Myslela jsem si, že když nemám předsudky vůči těm, kteří mají MÉNĚ než já, tak předsudky nemám. Ukazuje se, že tohle přesvědčení potřebuje překopat. A pořádně!